Loni v Marienbadu

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Reziser Alain Resnais bol evidentne ovplyvneny surrealizmom a Freudovou psychoanalyzou, a tak natocil tento pseudoynteleguansky blabol. Pozeram, pozram na hodnotenie Tetsua a Shadwella a vidim 4 a 5 hviezd - mno podla mna vacsina veci co dotycni dvaja filmovi teoretici - elitari ohodnotia 4 a 5 hviezdickamiby mala byt oznacena nazvom Toxicky Odpad. Ono ja vo filme chcem aj dejovu liniu, slusne herecke vykony a nie prazdne prechadzanie sa po akejsi stavbe. Co sa mi vonkoncom nepacilo, bolo : torzovity dej, postavy su redukovane do celuloidovych ploch /citaj zrozumitelne - herci hrali hovno/, nema to dej a veci su oddelene od obrazovych a zvukovych zdrojov. Takze ne, ne, tento vykal mne sympaticky nie je a s miestnymi 4 a 5 hviezdickovymi dementalmi /Madsbender/ sa rozhodne nestotoznim. Zaroven navrhujem scenaristovi filmu za toto vytat zo dve hajzlovou kefou cez papulu - to aby sa nic podobne uz nemohlo natocit. . A este predtym namocit do zumpy. 0 % (17.03.2015)

Loni v Marienbadu je jeden z těch filmů, co od první minuty až do závěrečného "Fin" intenzivně útočí na všechny vaše smysly a především na vaši schopnost soustředění. Tento naprosto bezdějový film upoutá především svým výtvarným ztvárněním, je velmi poetický a působivý. Film je velkou časovou hříčkou. Základní kostra tohoto dílka by se dala načertnout asi takhle: Hlavní hrdina se v lázních pro vyšší společnost snaží přesvědčit mladou ženu doprovázenou (snad) jejím manželem, že před rokem s ní něco měl, ale ona se vytrvale brání. Film je možný interpretovat asi 6 miliardami způsoby a nemá smysl sem psát jeden jediný výklad, který by beztak byl svazující a omezil divákovu imaginaci. Film je o vztazích, vzpomínkách, času... Snad je ale těch 94 minut příliš, protože udržet si pozornost celou dobu je velice obtížné. Rozhodně to není dílo pro běžné zhlédnutí. (26.04.2006)

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. (21.03.2021)

Jak by řekli kolegové soudruzi: "Loni v Marienbádu je dokonalým příkladem odsouzeníhodného uměnictví a buržoazního manýrismu. Formální struktura vykořisťuje proletariát, kterému není ve filmu ponechán ni prostoru, a my sledujeme pouze příběh rozmazlené aristokracie. Vyšší třídy v celé své kráse odhalují své malicherné problémy na pozadí formalistických hrátek. Král je nahý a modernistický film s ním. Smrt moderně! Filmy patří lidu." A za sebe říkám, že modernita bez poetiky mě nemá čím oslovit. Chladné, božsky nasnímané a k smrti dobře nasvětlené. Takže své jakési kouzlo to přeci jen má. Ale moc z něj po tolika letech opravdu nezbylo. (12.04.2010)