Hirošima, má láska

Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul (27.05.2013)

První čtvrthodina je naprosto famozní. Vyprávěný příběh lásky kombinovaný s otřesnými záběry na zubožené oběti hirošimské tragédie a do toho úchvatná kamera ve stylu Muže s kinoaparátem slibuje nevšední zážitek. Z hlediska vyprávěcího jistě i po zbytek filmu. Novátorské postupy potěší, tím spíše, když si uvědomíme vliv filmu na další tvůrce. Ale to je vše. Zbytek filmu totiž ve skutečnosti vykolejí a zpět na vytyčenou trať se nedostane, což je jistě škoda. Lepší 3*, samotného mne to mrzí, ale na čtyřku se nevytáhne. (28.06.2009)

Asi je to dobrej film, ale ja na nej nejsem schopen koukat. Rika se, ze je to filmova basen...nevim, mozna, ale me se tahle rymovacka teda nelibi. Psychologicke rozpitvavani dusevnich pochodu a vzpominek hlavni hrdinky, to cele obalene hiroshimskou tragedii..nic pro me. Treba nekdy casem, ale ted podprumer. (07.06.2016)

Další z pro mě takřka nehodnotitelných filmů. Nemůžu upřímně říct, že jsem si jakkoliv "užil" to sledovat, musím to brát spí jako zajímavý materiál na přemýšlení o věcech jako role užití vnitřních monologů, měnění rytmu... a tak... prostě spíš film zajímavý na přemýšlení o něm než na sledování, což není můj šálek. (09.10.2012)

Na Náměstí Míru bylo horko. 10 000 stupňů. Emmanuelle Riva zesnula před pár dny a já koukám, jak před padesáti osmi lety, vybombardovaná jako Nagasaki, vzpomínala na to, co se událo před dalšími čtrnácti lety v Nevers. Jelikož v té historii hrál roli německý milenec, je nasnadě vypravovat o tom v Hirošimě Japonci. Jde o roztříštěný příběh o silách, jimž je člověk stejně lhostejný jako atomové bombě a pro vlastní svrchovanost jednou zapomenou úplně všechno. Silách, které skrze změnu vyjevují, co zůstane stejné. Ostatně zvířata začala vylézat z děr již druhý den. DRUHÝ DEN! V přeskupení se včerejšek může stát dneškem, Marienbad Hirošimou, hotel jiným hotelem a Japonec Němcem. Hlas nás uklidňuje, na tyto síly se lze spolehnout, i když se to stane znovu a zase bude 10 000 stupňů. A Resnais to vidí jasně jako nápis FUKUYA na roletách drogerie ve městě, které zničila (a nezničila) jaderná katastrofa. Vždycky se můžeš ušklíbat, ale co může jiného turista [a divák] dělat, než plakat? (18.03.2017)