Obsahy(1)
V poválečné Hirošimě se setkávají francouzská herečka a japonský architekt. Během jediné noci se do sebe vášnivě zamilují a svěřují si své životní příběhy. Milenci spolu však nemohou zůstat, nedokáží se ani opustit, jsou ztraceni ve věčném tady a teď. Alain Resnais debutoval jedním z předních děl nové francouzské vlny. Natočil dojemný milostný příběh podle scénáře spisovatelky Marguerite Duras, který byl nominován na Oscara. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (99)
Lehce roztahaný, jinak vynikající prequel k Nové vlně. Hirošima je film, u něhož většina lidí v okruhu dvou sedadel ode mě aspoň na chvíli zaspala. A já sám jsem měl co dělat. Ale pokud to vydržíte, odměnou vám bude neobvyklý filmový zážitek, který příliš neexperimentuje s povrchovou strukturou formy (střih, kamera), ale hlavně s hloubkovou strukturou - se střídáním vypravěčů, rozbitím lineární struktury vyprávění, apod. I Francouzska, i Japonec mají sice nějakou minulost coby postavy, ale spíše jsou jen jednolitým monologem vypravěče. Jejich charaktery ustupují do pozadí a někdy zůstávají pouze "hlasem", který patří personifikovanému objektu... ()
První čtvrthodina je naprosto famozní. Vyprávěný příběh lásky kombinovaný s otřesnými záběry na zubožené oběti hirošimské tragédie a do toho úchvatná kamera ve stylu Muže s kinoaparátem slibuje nevšední zážitek. Z hlediska vyprávěcího jistě i po zbytek filmu. Novátorské postupy potěší, tím spíše, když si uvědomíme vliv filmu na další tvůrce. Ale to je vše. Zbytek filmu totiž ve skutečnosti vykolejí a zpět na vytyčenou trať se nedostane, což je jistě škoda. Lepší 3*, samotného mne to mrzí, ale na čtyřku se nevytáhne. ()
Som rád, že sa mi po dlhých rokoch podarilo opätovne vidieť tento film. Bol som naň zvedavý, pretože moje dojmy z minulosti neboli jednoznačné, čo dnes rezultovalo do straty jednej hviezdičky. Myslím, že každému je jasný režisérov zámer i forma kontrastov, ktorú si k jeho dosiahnutiu zvolil. Okrem rušivej hudby mi prekážala jeho dĺžka a deklamovanie dialógov, ktoré mi pripadalo ako vytvárané hlasovým generátorom. Naopak práca kameramana sa mi páčila. Ani v najmenšom nezatracujem tento film, ale svoje miesto v mojom hypotetickom rebríčku z minulosti si neudržal. ()
Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul ()
Keby sa celý tento film niesol v duchu prvej tretiny, asi by mi nestačila škála piatich hviezdičiek. Aj tak to však bol krásny poetický film so zaujímavou hudbou, v ktorom sa striedajú zábery zdevastovanej Hirošimy po výbuchu, s intímnymi zábermi zo stretnutia dvoch emocionálne zranených ľudí. Francúzskej herečky Elle a japonského architekta Luia. Film pokračuje ich vzájomným dialógom. Obaja však majú svojich partnerov a uvedomujú si beznádejnosť svojho krátkeho vzťahu. Zaujímavé je aj ich vnímanie konca vojny. Kým Elle si pamätá krásny slnečný deň a radosť ľudí, Lui si pamätá tragédiu Hirošimy a smrť svojich blízkych. Koniec mohol prísť trochu skôr. ()
Galerie (35)
Photo © Cocinor
Reklama