Hirošima, má láska

Resnaisův film je výjimečný především v důsledném propojení obsahu a formy: 1. Hrdinčinu vzpomínání na mladistvou lásku odpovídá rovina stylu – intenzita a přesnost jejích vzpomínek se promítá do způsobu rámování záběrů. Její schůzky s německým vojákem jsou většinou zabírány v celku: jsou to vzpomínky na muže, kterého už vytěsnila z paměti, ovšem silný milostný cit, který vznikne mezi jí a Japoncem, jí německého vojáka znovu připomene; vzpomínky jsou ovšem natolik matné, že už si nevybavuje jeho oči, tvář, postavu, vše vidí jakoby zdálky (v celku, nikoli v detailu). Naopak události spojené výhradně s dopady nešťastné lásky na její osobnost (tedy vše, co následovalo po vojákově smrti) už jsou snímány v polo-celcích či dokonce detailech (scény, kdy je svými rodiči vězněna ve sklepě). 2. Při proplétání minulosti a přítomnosti nedochází k žádnému formálnímu odlišení mezi dvěma různými časovými rovinami (zcela volné přechody a striktně navazující střihy). Monolog hlavní hrdinky je navíc silně pocitově zabarvený – hrdinka tápe ve svých vzpomínkách, chytá se pocitů, které vzpomínky oživují, nicméně mnoho reálií už si nepamatuje, což z ní činí nespolehlivého vypravěče – divák se v proudu jejích vzpomínek a pocitů těžko orientuje, neví, čemu lze věřit, neví, co je skutečnost, a co pouze důsledek deformace její paměti. (13.04.2020)

Udělal jsem si na začátku k filmu kafe a zůstalo mi na celých 90 minut, protože jsem nechtěl narušovat křehkou atmosféru filmu tím, že se budu natahovat pro hrnek... Takhle nějak by podle mě měl vypadat ideální umělecký film. Krásné obrazy doprovázené nádhernou hudbou, které nejsou jen prvoplánově hezké. Cítíme, že se film k něčemu vyjadřuje. Co je tématem? Paměť, pomíjivost lásky i života, válka, svědomí... Není to přísně určeno - každý ať si najde, co ho osloví. Loni v Marienbadu mám radši, ale i Hirošima, má láska je jedním z těch sugestivních filmů, u kterých krásou přestávám dýchat. (07.10.2012)

Hirošima jako artefakt i iluze, Hirošima jako symbol utrpení, znovuzrození i lásky, která uzamyká své protagonisty v čase i prostoru. Od první poloviny jsem nemohl odtrhnout oči a liboval jsem si, že po opravdu dlouhé době sleduji takřka čistě lyrický snímek, který dokáže hlouběji promlouvat i k divákovi, a nikoli jen sám k sobě. Druhá půle oproti tomu nabídla jen břitkou romanci v antonionovském stylu "nočního bloudění městem a kabarety", která se mě i se svými přelomovými intelektuálními ambicemi ani nedotkla. Resnais má můj respekt, můj obdiv mu zatím poslat nemohu.. (06.07.2016)

Prvých 15 minút ide o veľkolepé pútavé obrazy aj hrôzostrašné výjavy rozprávané hlavnými postavami lyricky s veľkým emočným nábojom. Takto nejako vyzerá filmová báseň. Potom nastupujú herci aj vizuálne a ocitáme sa s nimi v reálnom čase a priestore. Epika tým pádom vyzerá trochu nudnejšie. Strih umne skáče od diania príbehu k predstavám. Herci sú príjemní, rovnako ako výsledný zážitok. Kvalitný zástupca žánru romatická vojnová dráma. (03.03.2020)

V niektorých vyčerpávajúcich komentároch už bolo napísané úplne všetko, takže ja len doplním zopár mojich pocitov. Hirošima je aj film plný kontrastov a niekoľkých paradoxov. Je tu kontrast lásky a utrpenia, osudy jednotlivcov a národa, v závere umocnené pomenovaním hlavných hrdinov názvami svojich miest, zábery prázdnych mestských priestorov a hromadné scény, minulosť a prítomnosť, kontrast mladých tiel milencov a spálených a zohavených tiel obetí bombového útoku, v osudný deň pre Hirošimu bolo vo Francúzsku krásne, najdôležitejším je ale kontrast života a smrti. Postavy paradoxne nachádzajú lásku vďaka vojne, herečka miluje iba nepriateľov, Nemca a Japonca. Japonec stratil v Hirošime celú svoju rodinu, ale nachádzal sa na bojisku, takže prežil. Podľa dialógu vo filme tak mal šťastie. Hirošima, moja láska je podobne, ako niektoré filmy novej vlny značne ukecaný, ale ani zďaleka nie doslovný. Skôr naopak. (14.09.2013)