Noc a mlha

Dokumentární film, ve kterém se tvůrci snaží vrhnout světlo na jednu z nejděsivějších kapitol lidských dějin, kdy v několika málo letech přepadlo takzvaného civilizovaného člověka barbarské šílenství, které se k němu vkradlo z jakýchsi dávných, temných propastí času. Běsnění, ve kterém byli jedni zbožštěni, zatímco druhým byl ze zmrzačených údů vyrván sám status lidství. Samozřejmě, nakonec je to jen marná snaha - nic podobně strašlivého prostě pochopit nelze. Člověku nezbývá než zachovat tváří v tvář těmto hrůzám mlčení a ze všech sil se snažit, aby sám nikdy druhému jeho důstojnost nebral a aby vždy bojoval za důstojnost vlastní i těch, kteří se sami bránit nemohou... (25.04.2017)

Pro mě je Noc a mlha nejsilnějším dokumentem o hrůzách koncentračních táborů. Nejde jen o záběry všech těch lidí, ale hlavně o to, jak dokument vystihl tu beznaděj, strach a bídu, která se v táborech smrti zabydlela. Z tohohle filmu se budu ještě dlouho vzpamatovávat - ta syrovost, kamera, co se nebojí ukazovat všechna ta zvěrstva... Ještě dlouho to budu mít v hlavě. Film na mě měl přesně ten účinek, který Resnais zamýšlel: události z koncentračních táborů nebyly jen hry rozmařilých dětí. Bylo to zlo, které se snažíme vytěsnit, odlehčit, zapomenout. (19.05.2012)

To, na co by Hollywood - třeba takový Spielberg - potřeboval minimálně tříhodinovou stopáž, desítky miliónů dolarů a oscarové herce v hlavní roli, to zde zastoupí fotografie, záběry na přírodu, jednoduchá hudba a komentář. A výsledek není jen srovnatelný; je dokonce mnohem lepší. Noc a mlha je ve své jednoduchosti a přímočarosti tím nejsugestivnějším filmem o holocaustu, co jsem kdy viděl. Svou důležitostí a zásadností přesahuje hranice obyčejného filmu. Jeden z filmů, co by měl být povinně promítán. (03.11.2013)

Vůbec neškodí si čas od času připomenout, co se tenkrát stalo. Ne že několik zlých lidí páchalo zvěrstva na těch hodných, ale že to páchal člověk na člověku a ptát se po původu toho zla a hlavně na to, jestli tenhle ďábel nedříme i v nás samotných (což je v podstatě pointa dokumentu, což hodnotím velmi kladně, už vzhledem k tomu, že vznikl pouhých deset let po válce. Obávám se, že drtivá většina dokumentů té doby vyvozovala závěry daleko nenávistnější...). Největším kladem jsou samozřejmě autentické záběry (nejděsivější je pohled na tábory "dnes" - tedy v roce 1955 samozřejmě - kdy kamera přejíždí po zdech a naše představivost pracuje naplno...), trochu vadí zvolená hudba a návodný komentář. (07.07.2009)

Esejistická cesta skrze paměť kolektivní viny. Paměť, která je vědomím. Pozvolný pohyb (proslulá "resnaisovská" jízda) prostorem plynové komory, podél zdi bývalé věznice, kolem ostnatého plotu či latrín - tedy konkrétních předmětů a míst s neodlučitelnou minulostí - přivolává útržkovité vzpomínky-obrazy, které mají podobu hrůzných dokumentů doby; černobílých fotografií a filmových záběrů. Utrpení trvá nadále, bude rezonovat navěky, napříč labyrintem času, jehož plynutí nedovoluje zastavení, neboť by znamenalo okamžitou smrt. I po letech je stále přítomno v plevelem zarůstajících ruinách táborů, které se pro nás staly znaky nejhlubšího utrpení. Unikající přítomnost je kontaminována minulostí, která prodlužuje a udržuje bolest v budoucnosti... Je možné (ne)zapomenout? (20.04.2011)