Saló aneb 120 dnů sodomy

Pro mne osobně se jedná o jeden z nejméně pochopitelných, uchopitelných a srozumitelných filmů, jaké jsem kdy viděl. A tím pádem i jeden z naprosto nejzáhadnějších. Ve své nekonečné touze hledat a nacházet okrajová a často až zvrácená filmová díla zobrazující násilí, teror a brutalitu, jsem prošel dlouhou cestu a viděl věci nevídané... Každý film, ať už to byl nízkorozpočtový, provokativní a zapomenutý amatérský shit, nebo plnohodnotný, efektivně ztvárněný a varující skvost, pokud ukazoval násilí, musel z tohoto principu se násilím i zabývat. V nejhorších případech šlo třeba jen o "násilí pro násilí", tzv. pro podívanou. Ale vždy se film a tím pádem i autor-tvůrce musel ke svému dílu nějakým způsobem postavit. Takto se museli ke svým dílům postavit i tvůrci těch nejkontroverznějších brutalit jako je Rugero Deodato, Meir Zerchi, Wes Craven a další ... I tvůrci hongkongských šíleností typu "Untold Story" nebo "Ebola Syndrome" vyjadřovali prostřednictvím svých brutálních ujetin divákovi jisté sdělení, které se klidně mohlo smrsknout na "to čumíš, co jsme schopni všechno natočit, co?! :-)". Ovšem, jak jsem již zmínil na počátku svého komentáře, prošel jsem dlouhou a trnitou cestu filmového násilí a ujetosti, abych jednou provždy zjistil, zdali je někdo schopen natočit něco, co už bude i na mne moc ... Jistě mne ještě dlouhá cesta čeká, ale i kdyby skončila, pro mne osobně existuje jen jeden "nekorunovaný král" zvrhlosti a brutality, který mne dokázal složit na kolena. A tím je tento film ... Nejde ani tak o to, jakou formou a efekty film znázorňuje to, co při jeho sledování vidíme. Viděl sem v životě ve filmech protéct řeky a potoky krve, viděl jsem tuny vyhřezlých vnitřností a usekaných údů, viděl jsem násilí nejrůznějšího druhu a formy... Ale Saló, to je vrchol ... Ale vrchol naprosto neuchopitelný, alespoň pro mne. Film nepatří do žádného žánru, je tak studený, plochý, odtažený od diváka a nebojím se napsat excentricky introvertní. Nejedná se o žádný horror, splatter, slasher, thriller, explotation či drama ... Je a stojí úplně mimo hranice a pojmy běžné kinematografie. Znázorňuje věci a jevy, které jsou násilné a brutální. Ano, finále je krátké, ale je velice silné a těžko stravitelné. Ovšem nepíšu zde pouze o vražedném finále, kde je zobrazováno mučení a vraždění, ale o celém filmu. Film, kde jsou lidé nuceni jinými lidmi dělat věci tak extrémně nelidské, film, který obsahuje scény všech možných úchylek bez toho, aby přímo poukazovaly na přítomnost úchylností v subjektech/lidech je páchající, ale drásající a neuvěřitelně provokující fakt, že tyto ujeté a úchylné věci, dělají neúchylní lidé, kteří jenom a pouze zneužívají svojí moci. Film, který je natočen tak reálně, až se běžnému diváku vzdaluje z dohledu a stává se nepochopitelným a neuchopitelným. Film, nad kterým kroutíme hlavou a smutně si uvědomujeme, že vše z toho se dělo a děje. Film, který si nebudoval žádnou reklamu dopředu ani potom, nehonosil se žádnými přívlastky poukazující na jeho extrémismus (to začali dělat až producenti o mnoho let později). Film, který nenese vysvětlení a nikdo na světě o něm nemůže říct, jedná se o to nebo tamto, byl natočen proto nebo pro tamto. Pasolini zemřel ještě před jeho premiérou a nikdy nám již z hrobu neřekne, jak to vlastně celé myslel... A tak nám zbývá jen se domnívat a dohadovat se, ale pravdu se nikdy nedozvíme. A to ani z nejniternějších studií tohoto díla, protože to je právě tak podivně stvořené a postavené (kamera, herci, prostředí, dialogy, monology, výtvarná stránka, atmosféra), že nikdo nemůže s jistotou říct, jaký je jeho skutečný význam a jestli vůbec nějaký je. Pro mne osobně je tento film naprostým středem mezi úchylnou perverzní pornografií, které se v dnešní době na internetu válí tuny a extrémně varujícím filosofickým dílem o zneužívání moci vyvolených a silnějších vůči slabým. Hodnotit tento film je pro mne jedno z nejobtížnějších hodnocení vůbec a samotný komentář jsem odkládal měsíce. Ale dávám střed, protože mi to příjde nejvíce vystihující. (13.12.2007) (méně) (více)

Saló, aneb 120 dnů sodomy je film, který nedokážu k ničemu přirovnat. Nikdy jsem nic takového neviděl a trochu i doufám, že neuvidím. Vůbec se nedivím, že něco takového neprošlo cenzurou. Určitou míru cenzury tento film určitě potřebuje. Pokud se s ním setká náhodný divák, který neví, co má čekat, je dost možné, že se mu zvedne žaloudek a film nedokouká. Odhaduji, že určitě víc jak půlka náhodných diváků by nebyla schotná resp. ochotná film shlédnout do konce. Určitě se nejedná o film erotický nebo dokonce pornografický, jak se občas milně uvádí. Sexuální vzrušení diváka je vyloučeno. Jediné, co člověk cítí, je lítost, opovržení a odpor. Na tom je film postaven. Když jsem film dokoukal, byl jsem otřesen a chtěl ho hned hodit do odpadu. Ačkoli je prvotní dojem tak strašný, že člověku nedovolí se soustředit na nic jinýho, po nějakém čase přemýšlení jsem v těch obrazech hrůzy začal poznávat i nějakou myšlenku, ve které je schovaná vyšší hodnota nebo chcete li hlubší režijní záměr. Režisér se snaží vzbudit v divákovi co největší odpor ke zvráceným hodnotám člověka a společnosti. Za tímto účelem kumuluje dohromady všemožné formy zla do malého uzavřeného prostoru. Takto silná kumulace je v běžném světě nemožná. Proto Pasolini vytváří společenský mikrosvět, ve kterém je možné všechno. Setkáváme se tu tak s bestiální bezcitností spojenou se sexuální perverzí, s pohrdáním lidského života, popřením lidských svobod a lidské důstojnosti, znásilňováním, psychickým trýzněním, mučením a vražděním, s lidskou lhostejností. Dalo by se jmenovat ještě mnoho dalšího. Vše je zastřešeno diktaturní vládou fašistického režimu čtyř libertinů, kteří ztělesňují všechny výše jmenované modely chování a staví z nich zákony. Jejich zákony, které zároveň přísně trestají jakékoli projevy lidskosti svých poddaných otroků. Hodnoty jako víra, láska, manželství jsou zesměšňovány. Vše je činěno pod rouškou zdánlivé intelektuality a nadřazenosti, která si klade „větší“ cíle než může být lidskost. Tento mikrosvět koncentrovaného zla ukazuje režisér, aby k němu vzbudil odpor a byl odmítnut se všemi jednotlivostmi spojujícími celek. I přes tuto pozitivní režijní snahu usuzuji, že film překročil určité hranice, které jako divák snesu. Kolikrát by stačilo třeba naznačit. Proč se já sám musím cítit trapně jen proto, že to sleduju? Když se režisér vyvaroval záběru pohlavního styku, nemohl se vyvarovat i jiných věcí? Proč musím opakovaně sledovat, jak se tam ládujou hovnama? V knize 1001 FILMŮ KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE, jsem četl, že Pasolini tvrdil o scénce kdy je dívka přinucena sníst výkaly, že jde o metaforu konzumního kapitalismu a nechutné potravy, kterou produkuje. U Pasoliniho, věrného myšlenkám marxismu, by se tomu dalo věřit. Jen tu metaforu v tom asi viděl pouze on sám. Dost možná bychom se ještě pár zajímavostí o filmu dozvěděli, kdyby nebyl režisér brzy po natočení filmu brutálně zavražděn. 120 dnů sodomy už asi navždy zůstane kontroverzním dílem, ale své silné místo v historii kinematografie má oprávněně. Jeho šokující obraz totiž není prvoplánový záměr, ačkoli to tak na první pohled může vypadat. 70% (26.11.2010) (méně) (více)