Byli jednou dva písaři

Jeden z vrcholů československé seriálové tvorby paradoxně vznikl na počátku jednoho z našich celonárodních nejtěžších období, období normalizace, kdy cenzura pracovala na plné obrátky a nesmělo se psát a točit skoro o ničem... A možná právě proto sáhl Jaroslav Dietl k adaptaci neškodné knížečky Gustave Flauberta a vznikl tak seriál, jehož moudrost, laskavost, humor, herecké kreace a jakási poučenost životem mu dávají skutečnou nadčasovou platnost. Hovory obou ústředních postav i přes svou zdánlivou pošetilost v sobě koncentrují životní moudro a ústa pana Sováka a pana Horníčka dávají vnímavému divákovi návod, jak prožít šťastný a spokojený život. Jen více takových ,,pošetilých" písařů... (24.01.2007)

Opravdu jeden z nejlepších (pokud ne úplně top) seriálů, které na našem území vznikly. Předlohu jsem nečetl, ale ze skazek tu i onde ji seriál minimálně humorem předčí. Je to samosebou výbornou ústřední dvojicí, která se tak bravurně doplňuje, že divák opravdu netuší, co bylo původně ve scénáři a co si pánové Sovák a Horníček právě vymysleli. A také nádhernou poetikou francouzského venkova (ve skutečnosti Trojanův mlýn v Tichém údolí v Praze). Až mi zatrne u srdce, když se Bouvard a Pécuchet naposledy vzdalují v balónu neznámo kam a já vím, že už je nikdy nespatřím... (05.01.2011)

Když si uvědomím, že víc jak z poloviny jsou dialogy a scény improvizací Horníčka a Sováka, smekám a hluboce se klaním. Tento způsob humoru je mi velmi blízký a na každou reprízu Písařů se moc těším. Vždy, když toto dílko sleduju, uvědomuju si, jak nedoceněný herec a autor Horníček je. Tohle je zkrátka šálek mojí kávy. (28.03.2011)

Jednoznačně nejlepší český komediální seriál minulé éry. To co Jiří Sovák a Miroslav Horníček předvádějí s humorem sobě vlastním způsobuje záchvaty smíchu. Improvizace na špičkové úrovni, která by se neobešla bez kvanta odborných knih...i s obrázky. Na počest tohoto veledíla jsem si ráčil vypůjčit pro uživatelské jméno "odborný vědecký termín" který zde zazněl. Dokáži si velmi dobře představit, že bych také odjel někde na chalupu a tam se do konce života oddával vědám, umění a filosofickým rozpravám - určitě lepší náplň života než chodit z práce do práce.. (30.06.2011)

Gustave Flaubert v závěru svého náročně nenáročného života a po vytvoření obou vrcholných děl (Paní Bovayrová stejně jako Citová výchova) prostě musel nějak rozptýlit, uvolnit, pobavit. A podařilo se mu to skvostně. Kniha poučná i zábavná jak v originále, tak v českém překladu Věry Smetanové. A navíc umožňuje různé přesahy; jeden z filmových od Dietla, Sováka a Horníčka není jen vydařenou, napůl improvizovanou, taškařicí, ale i poučením jak (v důchodu) myslet, mluvit a jednat. - Nebo si alespoň uvědomit, jak jsou tyto způsoby mnohým vzdálené. (28.12.2019)