Teoréma

Kdyby mi někdo dopředu řekl, o čem že tenhle film bude, asi bych se na něj nikdy nepodíval. Ne proto, že by byl film vyloženě špatný – Pasolini byl opravdu velmi zvláštní režisér a jeho díla mě svým způsobem vždy něčím okouzlí (přestože nejde vyloženě o můj šálek čaje), ale já tenhle druh „filozofických“ filmů zrovna dvakrát nemusím. Každopádně Saló aneb 120 dnů sodomy na mě určitě dojem udělalo (bizarní, morbidní až zvrácené filmy - to já zas můžu), takže jsem chtěl vidět i něco jiného z jeho tvorby, když už mám několik kousků ve své sbírce. Teoréma, nebo lépe řečeno způsob jejího zfilmování, potažmo samotný scénář byl do jisté míry skutečně poučný, každopádně zároveň i hodně „zvláštní“. Ona rodinka zbohatlíků a jejich pohnuté osudy na většinu lidí určitě udělají docela velký dojem, ale mě ty postavy prostě moc sympatické nebyly. Matka ještě OK (celkem pohledná herečka, kterou hledala povyražení u mladých koloušků) – ale ten zbytek osazenstva??? Zvláště pak ta služka mi do toho všeho moc nezapadala. Takže ve finále nemůžu říct, že by šlo o špatný film, ale bohužel mi toho nedal zas až tolik, abych mu mohl já dát alespoň nadprůměrné hodnocení. (29.12.2015)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)

Som presvedčený o tom, že sa tento film niekomu páčiť mohol. A dokonca asi celkom početnej hŕstke homosexuálnych autistov. No pre mňa je to čistý pseudoart. Aj keď bolo pár obrazov pekných, omnoho viac nezmyselných. So scenárom to platí dvojnásobne. Ten tam vlastne ani nemusel byť. Bol to naozaj delikátny zážitok. Neviem, či sa mi viac páčili detailné zábery na zarezané rifle v mužskom rozkroku, alebo veta: autor je iba chvejúcim sa idiotom. Ani ju len nedám do úvodzoviek, ako ňou pohŕdam. (03.11.2013)

Pasolini je velkým filosofem. Zamyšlení nad společností jeho současnoti, jejími skrytými touhami a problémy, vyrovnání se s archetypálností osudu - k čemuž dopomůže Bůh. Tato myšlenka je bezmála geniální. Bůh jako klíč k rozevření zašitého, tabuizovaného v podvědomí. Duchovní hodnota narážející do duší odvržených lidí, zamknutých v konvencích a strachu z uvolnění. Pasolini je velkým básnikem obrazu, náboženským myslitelem a Teoréma jest výsostným pojednáním s velkým otazníkem o existenci, naplnění a výkřiku? (27.12.2008)

Nejednoduché a dějovou strukturou komplikované dílo se na jedné straně metaforicky dotýká náboženství jako prostředku k vykoupení z prázdna, na straně druhé ukazuje, kam až toto vykoupení, potažmo nalezení smyslu k bytí, může vést. Původně zamýšlenou veršovanou formu Pasolini raději předělal do prozaického rámce, který bývá divácky přijatelnější, dle mého však v některých momentech poetistické nabývá na úkor dějového. Teoréma totiž není postavena na dialozích, nýbrž na vnitřním psychologickém dění jednajících postav. Zámožná továrnická rodina je jednoho dne poctěna návštěvou v podobě záhadného cizince. Dosud fádní životy rázem začínají nabývat vitální mízy v podobě fyzické lásky. Služka, paní domu, dcera, ale i syn jsou zataženi do spárů vykupitele (ten v sobě však z části nese i destrukční tón – božské se prolíná s ďábelským), jejich existence dostává nový rozměr. Nečekaný příchod záhy střídá návštěvníkův rychlý odchod a členové rodiny se jednotlivě musí poprat se vším novým, co jim dříve prázdné nitro neposkytovalo. Služka se navrací do vlastního rodiště, kde počne vykonávat zázraky, dcera upadne do extatického kómatu, syn pod tíhou své odlišné orientace nachází uspokojení v umění, paní domu nenaplněnou lásku k cizinci hledá v sexuálním styku s jinými mladíky a otec symbolicky uzavírá celý děj zbavením se čehokoliv materiálního (včetně šatů) a odchodem do nehostinných krajin Etny. Zdánlivé vykoupení se tak často proměňuje v sebetrýznění/obětování, které však v jednotlivých osudech vede do otevřeného konce. Pasolini mě Teorémou doslova ohromil (i když ležérnost plynutí někdy sklouzává k až statické nudě) a i kdyby již nic jiného nenatočil, jeho jméno bych rozhodně nezapomněl. (12.12.2004)