Il vangelo secondo Matteo
L'Evangile selon St Matthieu
Evanjelium sv. Matúša
The Gospel According to Matthew
Režie:
Pier Paolo PasoliniScénář:
Pier Paolo PasoliniKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Luis BacalovHrají:
Enrique Irazoqui, Margherita Caruso, Susanna Pasolini, Marcello Morante, Mario Socrate, Alfonso Gatto, Luigi Barbini, Paola Tedesco, Rossana Di Rocco (více)Obsahy(1)
V neúrodné skalnaté pobřežní krajině učí Ježíš v podobenstvích o Bohu. Je působivý a mimořádně fascinující: striktní, až drsný a zároveň náročný. Prohlašuje, že přináší meč, nikoli klid. Cestuje z místa na místo - někde nadšeně přijímán, jinde pobouřeně odmítán a odháněn. Brzy se o něj začnou zajímat hlavní kněží, neboť jeho učení není v souladu s jejich kázáním. Vlivem jejich intrik je Ježíš zatčen, mučen a nakonec ukřižován. Po smrti se Ježíš zjeví svým nejbližším stoupencům, aby jim předal poslední pokyny. (Levné knihy)
(více)Videa (1)
Recenze (90)
Otvorený marxista, ateista a básnik Pier Paulo Pasolini, vskutku vytvoril dosť pozoruhodný, historicko-dobový titul zo života reálnej postavy v podobe Ježiša "Rebela" Nazaretského, a to konkrétne podľa jedného zo štyroch evanjelií, Matúšovo, či povedzme, že je celkovo spracovaný neorealistickým štýlom a so španieskym študentom Enriqueom Irazoquiaom v titulnej úlohe; venovaný pamiatke drahého a neformálneho pápeža Jána XXIII., ktorý som po vizuálnej a scénografickej stránke, síce dokázal plne (d)oceniť, za to mi ale akosi príliš nesadol predstaviteľ hlavnej úlohy, čo sa v podstate so mnou vlieklo až po to „konečné rozuzlenie”, skrátka, chýbala mu určitá charizma, keďže z môjho uhla pohľadu zväčša pôsobil naprosto obyčajným, strnulým dojmom, ktorý vôbec nekorešpondoval s mojimi celkovými predstavami a nádejami, aké by som vlastne mal prechovávať voči až takto extrémne ústrednej postave kresťanstva, ktoré som mimochodom do tohto predstaviteľa spočiatku vkladal. • Možno to teraz vyznie mimoriadne paradoxne, ale ak sa dajme tomu dokážem počas trvania celého diania, väčšinou nesústrediť iba na nezáživného protagonistu, nemyslím tým „(u)zatvárať pred ním svoj zrak”, tak zrovna vtedy si myslím, že snímka: Il Vangelo secondo Matteo, funguje, alebo inými slovami povedané; proste »šľape na plné obrátky« , a to najmä vďaka už spomínanej: autentickej, čiernobielej kompozícii obrazu v podaní Tonina Delliho Colliho, ďalej i zaujímavej výpravy pohľadom Luigiho Scaccianocea, a samozrejme za nasledujúcich prispení v podobách: dobových kostýmov, adaptovanej hudby i pomerne kvalitnej a presnej strihovej skladby, tak v tom prípade sa jednoznačne jedná o „vysoko oceňovaný film.” ()
Další Pasoliniho skvělý film. Pro neznalce, či povrchní znalce bible, jako jsem já, i velmi poučné. Troufám si tvrdit, že film trochu poupravil, či snad upřesnil můj pohled na věc, o které pojednává. Ale můj ateismus asi ještě upevnil, zda-li je to možné. Jeden z nejlepších Pasoliniho filmů....hudba, kamera, scénář, režie....vynikající a ojedinělé. ()
Uf...Mám se bát dát jednu hvězdičku, abych nebyl pozér, jak tvrdí belldandy? Ale mě prostě nic jiného nezbývá. Kdybych měl dát víc, byl bych pokrytec a nedostal bych se do Božího království! Ale vezmu to postupně. První a kratší kapitola byla esencí nudy (a to ne, protože bych vyžadoval akční honičky na oslech, ale našel jsem v ní zoufale málo podnětů). Záběry na Ježíše, který jakoby vystupoval z pozadí, byly sice fajn, mladá Mária byla možná až moc pohledná, ale už si z té části nic víc nepamatuji. To druhá kapitola je nesporně zajímavější. Opravdu nevím, z jakého pohledu ji uchopit. Nedokážu se přesně vžít do pocitů homosexuálního komunisty Pasoliniho, ale pokud to bral jako odstrašení potencionálních věřících, pak fajn (i když některé konkrétní pasáže mě z tohoto pohledu celkem odrazují). To, co se mi skutečně líbilo, byla postava samotného Ježíše, kterou Pasolini zobrazil bez jakýchkoliv okolků. Většinu času byl z mého pohledu dosti zlý a abych řekl pravdu, pokud bych v té době žil a viděl a slyšel, co říká, za jeho smrt bych se postavil rovněž. Tolik otázek mi vyvstanulo při jeho dogmatických monolozích a při tom žádná odpověď. Nejednou mi přišla na mysl teze, kde asi vzali v argumentačních schopnostech jeho stoupenci inspiraci. Tím ale rozhodně nechci tvrdit, že to, co se odehrává v tomto filmu, beru jako bernou minci, i přesto, že je to přesně podle ekumenického překladu. A to zejména z důvodu vynechání některých ne zrovna podřadných prvků (o, kterých nevím jistě, že byly přímo v Matoušovi, ale opak by mě upřímně překvapil). Musím ještě zmínit velmi divně vybranou (respektive ukradenou) hudbu, která rozhodně nepůsobila stmelujícím dojmem a celý snímek do značné míry zdivnila, což mi v příběhu o Ježíši nepřijde zrovna účelné. Z jiného soudku, opět mě zklamalo zabodávání kolíků do dlaně a nikoliv do zápěstí, častý to jev Kristových pašijí. A nakonec nesmím zapomenout na časté vyskytování "WTF scén", z nichž bych jmenoval především Jidášovu sebevraždu, uzdravování, trojnásobné Petrovo zapření a jako bonbónek - odvalení šutru z jeskyně za zvuků spirituálu, které byly zkrátka úžasně špatně natočeny a sestříhány. I když možná vyprsknutí smíchem učelem bylo, to nevím. Co říci závěrem? Pokud jsem vás dostatešně naštval, stačí si připustit, že jsem pozér a hned bude líp. Vyzkoušejte! ()
Při pokusu o charakterizaci Pasoliniho díla mě napadá srovnání s tvorbou českého scénáristy a režiséra Pavla Juráčka. Oba začali u filmu jako scénáristé. A jejich vlastní režisérská práce nese potom znaky určité neobratnosti, která je však pevnou součástí jejich stylu. Ke svým filmům si samozřejmě i nadále psali scenáře sami. Jejich filmy tak byly přetíženy intelektuálními významy a poselstvími. Ze snahy psát komentář k Pasolinimu mě jímá závrať. Jeho filmy nelze k ničemu v dějinách kinematografie přirovnat. Chce-li kritik posuzovat dílo nějakého autora pak je jistě dobré mít pocit, že se svou myšlenkovou úrovní autorovi alespoň dostačujete. Když mu nedokážete porozumět, jak o něm psát. Pasolini je režisér, ale je také scénáristou, je také filozofem. Není snadné do jeho díla proniknout. Ale lze vůbec Pasolinimu jen na základě jeho filmů porozumět. Padesát procent všech výkladů jeho díla má původ ve výrocích samotného Pasoliniho. Ve zveřejněných rozhovorech podává komentář k tomu, jak je chápat. V rozhovoru s Donem Giovannim Rossim zaznamenaném v Obhlídce exteriérů prohlásil: "Nevěřím v boha. Ale v mých dílech přetrvává dech křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa Nevěřím, že Kristus byl synem božím, protože jsem nevěřící (...). Věřím však v Kristovu božskou podstatu, neboť jeho lidskost byla tak velká, tak přísná a dokonalá, ze překračovala obvyklé lidské meze." - Sám film je poměrně věrným převyprávěním Matoušova evangelia. Nedopouští se větších dějiových úchylek od jeho textu než jaké jsou v podobných případech obvyklé. Přesto bývá často chápán jako skandální. Proč tomu tak je? V době, kdy točil Matoušovo evangelium byl Pasolini v Itálii známou osobností opředenou mnoha skandálními historkami. Film byl pobuřující, již jen proto, že ho točí právě Pasolini, marxistický intelektuál a homosexuál v jednom. Sám film nijak provokativní není. Třebaže z mnohých komentářů k němu bych mohla snadno nabít dojem, že Kristus v tomto filmu vyhlásí revoluci a apoštolové pak začnou střílet do představitelů ovládající třídy. Nic takového se ale neděje. Jde o upřímnou výpověď o tom, jak evangelium Pasolini vidí. Je to odraz i toho, jak je ho od mládí učen znát. Je pravdou, že hlavní důraz Pasolini položil na konflikt mezi farizeji a Ježíšem. Proto je však předpoklad už v samotných evangeliích. V současnosti je zvykem při líčení Kristova příběhu jeho hrany kvůli jeho antisemitskému nádechu otupovat. A raději zdůrazňovat to, co je koneckonců pravda, že přece i Ježíš byl vlastně farizej. V Pasolinim zaznívá ale ještě stará nota vesnických představení. Farizejové rovná se ti bohatí a falešní, ti neupřímně předstírající upřímnost vůči bohu. - Film není přiliš polopatický a počítá s vaší alespoň minimální znalostí děje. Výprava filmu byla minimální, ale je ukázkou toho jak se z mála lze udělat opravdu hodně. Dáte si „plechovku“ na hlavu a ejhle je tu římský voják. Ze všech Pasoliniho filmů, které jsem viděla má tento nejkrásnější kameru. Černobílí obraz, středomořská bezlesnatost, města na skále – nádhera (trochu jako Šimon poustevník od Luise Buňuela, ovšem bez parodického konce). Pasolini točí film jakoby maloval obraz. Pomalé záběry na tváře a emoce, které jimi procházejí. Často jsem při sledování pomyslela na Giotův cyklus a životě Marie a Ježíše v padovské kapli Scrovegniů. Odtud možná i to na starou malířskou tradici navázané zasazení Kristova příběhu do souřadnic prostředí a doby autora. Tváře italských venkovanů jsou možná největší devizou tohoto filmu. Poskytují příběhu věrohodnost, která právě zejména kristovským filmům jiných režisérů chybí. Všichni, kteří tu hrají, jsou věrnými katolíky a jejich herectví není žádným hraním, spíš náboženským aktem. Přehrávají se Kristův příběh a navazují tak na tradici venkovských představení pašijových her. Tím i levností výpravy upomíná film na slavné Jewisonovo ztvárnění muzikálu „Jesus Christ Superstar“, a také na knihu „Kristus znovu ukřižovaný“ a podle něj natočený Dassinasův film „Ten, který musí zemřít“. Řecko a Itálie jsou si přeci tak podobné. Kazantzakis a Pasolini si jsou vlastně taky velice blízcí. Mají blízký vztah k bohu, rouhají se mu, ale to vše velmi velmi upřímně. Nejrozporuplnějším na Pasoliniho filmech se mi nakonec zdá skutečnost, že osobnost jeho autora překračuje i jeho vlastní tvorbu. - Shodnocením musím váhat. Dát průměr se mi zdá nepřijatelné, neboť Pasoliniho filmy jsou vše jen ne průměrné. Takže ***** nebo* ? Ale dát *****, to se musí navenek jistě jevit jako akt intelektuálního snobismu. A dát jednu zas jako ukázka sebevědomého pozérského buranství bez snahy o pochopení. Takže dávám pět, ale ve skutečnosti je tento film stejně jako ostatní Pasoliniho filmy mimo jakékoli hodnocení. () (méně) (více)
Na příslušníka radikální levice a člena komunistické strany jde o poněkud netradiční námět, se kterým se ale Pasolini popral se ctí. Na můj vkus pojal své biblické vyprávění až příliš komorně a poněkud mi vadila i přepísklá stopáž filmu, takových 110 minut by bylo adekvátních. Na druhou stranu, je dobré porovnat tenhle 45 let starý kousek s nepopiratelnými filmařskými kvalitami s mnohem známějším a médii propíraným Umučením Krista a hned je znát, jak zoufale povrchní a prázdný film Mel Gibson natočil. Celkový dojem: 65 %. ()
Galerie (19)
Photo © Carlotta Films
Zajímavosti (20)
- Cesta režiséra do Svaté země kvůli lokacím selhala ve svém účelu, totiž identifikovat neporušená místa, jaká musela být v době Krista. Režisér našel trosky nedokončeného a k nepoznání příběhu, ale z toho získal antirétorickou inspiraci evangelia. Poté Pier Paolo Pasolini rekonstruoval místa evangelia podle Matouše v jižní Itálii: Puglie, Lazio a Kalábrie se staly místy Galileje jako před dvěma tisíci lety a Palestina byla „rekonstruována“ v Basilicatě, zejména mezi kameny Matera a s jejími obyvately. Pasolini se proto rozhodl zvolit archaický svět, ještě nedotčený na začátku 60. let 20. století v jižní Itálii (v Laziu, Puglii, Basilicatě a Kalábrii), jako místo ekvivalentní Palestině v době Ježíše. Všechno je zde evangelium podle Pasoliniho. Krajina je již evangeliem: instinktivní pouto s Matoušovým pážetem se projevuje i ve vztahu k zemi, s její strašnou chutí, její vyprahlostí, absurdní krásou těch čtyř plešatých strání. (classic)
- U příležitosti 50. výročí filmu na filmovém festivalu v Benátkách řekl Mauro Leonardi, italský kněz a spisovatel, že v první verzi filmu Pier Paolo Pasolini ztvárnil Ježíše bez vzkříšení a bez zázraků. V souladu se směrodatným úsudkem tehdejšího ředitele Katolického kinematografického centra, dona Francesca Angelicchia, se režisér po natočení filmu vrátil do kulis a přidal scény, které byly od té doby přítomny ve finální verzi filmu. (classic)
- Pasolini vo svojom filme použil striktne doslovné citácie z Matúšovho evanjelia. Tento postup vysvetlil slovami: „Slová a obrazy nikdy nemôžu dosiahnuť poetickú hĺbku tohto textu.” (MFJD)
Související novinky
Martin Scorsese a další pokušení Krista?
Uznávaný režisér Martin Scorsese v předešlých dnech oslavil poměrně silný úspěch na festivalu v Cannes se svým nejnovějším snímkem Killers of the Flower Moon. 206 minut dlouhé epické dílo o tajemných… (více)
Reklama