Evangelium sv. Matouše

Na svoju dobu revolučný počin, takto civilné spracovanie danej tématiky muselo nutne vzbudiť celý rad protichodných reakcií. Žiť v tej dobe, určite plesám radosťou... Z dnešného pohľadu je v tom minimum nových pohľadov, ktoré ale divák ako ja presne pri tomto type filmov nutne potrebuje, ak sa má nasýtiť. Takto to ide mimo mňa... (06.02.2007)

Krajina je nádherná, prostředí vypadá skoro autenticky a vlastně i ta černobílá kamera tomu docela sluší. Nic to nemění na tom, že je to snímek velmi zdlouhavý a že si myslím, že jsou lepší díla, která se věnují Ježíšovu osudu. Osobně stavím "Umučení Krista" mnohem výše než tohle dílo, které se snaží jít hlouběji. (19.05.2015)

Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. (12.09.2007)

Překvapivě zcela čisté a skoro dokonalé zpracování biblického textu, které však udělalo z mírného a lásku k bližnímu kázajícího Ježíše málem fanatika se zlým pohledem, prosazujícího nelítostnou politiku svého otce - boha, Hospodina nebo jak mu budeme říkat. Vy mě sakra budete ctít nebo běda vám. Rozdejte všechno bez protestů, protože boháč bude zatracen, nevěřící bude zatracen. Obrazová forma filmu je skvělá. Někoho možná mohou nudit dlouhé doslovné citace z bible, přednášené Ježíšem, ale já jsem si je ráda oživila. Je zřejmé, že v bibli je základ naší kultury ať chceme nebo ne, ať věříme nebo ne. Výhradu mám k hudbě, která sama o sobě nádherná, mě místy rušila, vyčnívala a sama sebe prosazovala. Nevěřila jsem tomu, ale tenhle film uvidím docela ráda znovu. (19.02.2012)

Pasoliniho interpretace evangelia je velmi svérázná. Místy by se dala pochopit jako křesťansko-komunistický manifest. Jak jinak pochopit věty typu „Hovořím vám: Bohatý těžko vejde do království nebeského. Lehčí je velbloudu projít přes oko jehly, než boháčovi vejít do Božího království.“ Pasoliniho marxistické cítění se tak projevilo i ve výkladu Písma. K tomu můžeme přičíst tradiční neorealistické přístupy, jako natáčení exteriérů, chudiny, práce s neherci. Inspirační zdroj je zde jasný. Život ve válkou zničené Itálii se skutečně mohl v lecčems podobat bídě, v níž žili židovští apoštolové v Judeji za vlády císaře Tiberia. Režisérův výklad tradičních biblických premis o chůzi po vodě, nasycení davu atd. se ve snímku zdá být výkladem zcela bez dramatického náboje. Děj plyne tak nějak nenápadně, očekávatelně, šedě. (Právě s tímto jsem osobně měl velký problém, což se podepsalo na mém celkovém hodnocení.) Vše působí zdánlivě amatérským dojmem. Co se daří, je držet vážnost a důstojnost k tématu. Skoro se nechce uvěřit, že film je od stejného režiséra jako šokující Saló, aneb 120 dnů sodomy. Pasolini ale nikdy nebyl režisérem, jehož hlavním nebo dokonce jediným cílem je šokovat. Byl to vzdělaný, humanitně orientovaný člověk, filmový kritik, spisovatel. Za vším, co dělal, je myšlenka. V jeho filmech je určitá myšlenková kontinuita spojující celé jeho dílo, ač se to někdy zdá málo uvěřitelné. Kdo nepochopí, nikdy nemůže pochopit Pasoliniho. (01.01.2012)