In America

Videl som na komerčnej televízii v sobotu popoludní, čo bol ťažký omyl. Che to pondelkový večer v art kine alebo aspoň na verejnoprávnej tv v rámci filmového klubu pekne potme. Na Sheridena mi to prišlo málo výrazné a emocionálne ma to trochu minulo, aj napriek mojej obľúbenej Samanthe. Ako dielo mladého nezávislého tvorcu by som film hodnotil vyššie, Sheridan mi už ale niekoľko krát vyrazil svojimi filmami dych. (23.05.2012)

Dobrý den, jsem malá holčička a strašně mám ráda svého tatínka a maminku. Jsme sice chudí, ale máme se rádi. Srdečně bych vám taky řekla něco víc o sobe a svým světe. Budete to milovat. Stejně jak pání v Tornotu již v roce 2002, ale pořád nejsem moc slavná... Proto prosím širte o mým filmu tuhle zprávu dál... Děkuji a mám vás ráda... (28.10.2011)

Na počest absolvovaného testu :) jsem si večer pustil tenhle film Jima Sheridana. Je to krásně napsaný příběh na kterém se podílela celá Sheridanovic rodina a který "taťka" nádherně zfilmoval. Balancování irských přistěhovalců na hraně naděje, štěstí a lásky je dojemné, spouští emoce na správných místech a navíc je podepřené výbornými hereckými výkony. Ty dětské (především malá Ariel) mnohdy předčily i ty dospělé. (10.08.2004)

„Čo je to transvestita?“ – „Muž, obliekajúci sa ako žena.“ – „Na Halloween?“ – „Stále.“ Škoda hŕstky takmer pozoruhodných dojemných scén (triafanie do E.T. – Mimozemšťana). Je ich škoda na taký mizerný scenár, ktorý poriadne nie je ani o prisťahovalcoch (peripetie v cudzej krajine líči až úsmevne rozprávkovo, bodaj by to takto jednoducho naozaj chodilo aj v realite) ani o smrti blízkeho rodinného príslušníka (a následného vyrovnávania sa s tým). Snímke neprospieva emočné tlačenie na pílu a k oscarovej nominácií za najlepší scenár (!) sa nevyjadrujem. Naopak, nominácie pre Djimona Hounsoua a krehkú Samanthu Mortonovú (obrovská britská posila pre americkú kinematografiu - MINORITY REPORT, KRÁĽOVNÁ ALŽBETA: ZLATÝ VEK, LIBERTIN), sú podľa mňa zaslúžené (potešia aj detské výkony). Zvláštne, že človek, ktorý sa pri písaní scenára inšpiroval vlastnými smutnými zážitkami, napísal také tuctové dielo. (01.08.2009)

Otevřeně se přiznám, že se mně koulely slzy po tváři a to zcela nezastavitelně. Vystřídala se tu celá škála emotivních momentů, jak těch mírně úsměvných až po ty hluboce smutné, kterých bylo určitě víc. Už jen ten jeden z prvních momentů, kdy sedí rodina pohromadě a malá Ariel si vylévá svoje srdíčko : "Stýská se mi. Po čem se ti stýská? Prostě tak. Nemám si s kým hrát. Můžeš si hrát se sestrou. Nemůžu, ona má na hraní kameru. A já nemám nikoho, komu bych řekla své tajemství." Celkově to na mě dýchlo takovou osobní smutnou atmosférou, kterou tomu vtiskli svým scénářem všichni tři, JIm, Naomi a Kirsten Sheridanovi. Ovšem nejúžasnější a nejdojemnější byly sestry Bolgerovy, které to hrály tak, jako kdyby před nimi nebyl žádný štáb s kamerou, hlavně malá Ariel v podání Emmy. A na konci to všechno do sebe tak nádherně a přirozeně zapadlo, že pětihvězda je v tomhle případě určitě na místě. A to nemluvím o krásném závěrečném titulkovém songu. (20.02.2013)