Persona

(1001) Dovedu si představit, že takhle se na ženy dívá muž. Nekompromisně servíruje pečlivě připravené obrazy. Nemám k filmu sebemenší výtky, ale protože jsem s ním nesplynula, nemůžu dát plné hodnocení. Preferuji svět beze slov nad vše ostatní a tenhle film, ač s tím koketuje, nakonec stejně dává přednost vyjadřování skrz slova, tak nějak surově a bez obalu naskládaná do komínků a divák ať třídí, co chce vědět a co ne a co to vlastně znamená. (28.07.2009)

Pre mňa film, v ktorom som niečo pochopil- to, čo bolo možné, a nepochopil metafory, určené pre hard core art fanúšikov. Je to ale dobre vybalancované a celkovo mi to sadlo. Film sa ako keby udržoval v rovnováhe, podľa vyvíjajúceho sa vzťahu a napätia medzi týmito dvoma ženami. Dá sa vidieť aj viac krát, v mojom prípade to bolo zatiaľ dva krát. Podľa Rogera Eberta sa jedná o ľahko pochopiteľnú snímku, tak ak ste to nepochopili, o kariéru kritika sa radšej nepokúšajte:) A kritiku má na svojej stránke. VIDENÉ ZNOVA: Pri ďalšom pozretí sa mi potvrdilo, že Persona vďaka jasnej zápletke (zbližovanie sa dvoch žien), odohrávajúcej sa na ľahko definovateľnom mieste (ostrov) je film, ktorý funguje ako pre "normálnych" divákov, čiže tých, ktorí nemajú Bergmana naštudovaného a vďaka odkazom na jeho filmy a jeho typickej filmovej reči pre jeho najvernejších fanúšikov, ktorí videli všetko a tak si odnesú z filmu o niečo viac. Môžeme skĺbiť v sebe dve osobnosti, jednu, ktorou chceme byť a ktorou aj prakticky sme a druhú, o ktorej sa dozvedáme iba v náhodných situáciách a nepáči sa nám jej správanie? Nepripomína nám náš život stále nové divadelné predstavenie, v ktorom hráme pre okolie dokonale svoj očakávaný part? Vrátane toho "najradostnejšieho", materského? A čo sa stane, ak sme v izolácii s osobou, ktorá nám začína pripomínať túto našu skrytú, druhú osobnosť (v tom je Bergman podvratný, opatrovateľka predsa Elisabeth vďaka jej mlčanlivosti príliš nespoznáva, ale iba odhaľuje samú seba)? Začneme nad týmito vecami jednoducho rozmýšlať. Kríza ženskej identity, kríza hereckej identity, kríza umeleckej identity....Persona sa dá rozoberať určite omnoho podrobnejšie a zložitejšie, ale načo si veci zbytočne komplikovať (09.08.2009)

Stejně jako Fellini, i Bergman se časem zacyklil ve vlastních motivech a tvořil pořád ty stejné studie ženské sexuality, které smrdí nejen freudiánstvím (což vede k absurdně nihilistickým hysterickým scénám), ale také legračním pokusem předstihnout první erotické povídky. Jak jinak charakterizovat monolog o prvních zkušenostech, z kterého přímo čiší režisérova zastydlá puberta? Laciné, možná. Drží to hlavně nesporný půvab hereček a občasné experimentální momentky, ale to je tak vše. Kdo chce ukázkový evropský art 60. let, ať se raději Bergmanovi vyhne, nedělá mu dobrou reklamu a asi ani nechtěl. (04.07.2012)

Persona je exkurziou do zákutia ženskej psychiky ponúknutá cez psychoanalytický jazyk. Bergmanovi sa umelecky podarilo zobraziť zložitú mozaiku jednej ľudskej existencie, jej podoby a prezentácie cez rôzne sociálne role. Odporúčam naštudovať teóriu osobnosti C.G.Junga a ľahšie pochopíte inotaje v Bergmanovej Persone. (02.06.2007)

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. (01.07.2005)