Corpus delicti

Od samého začátku si pokaždé říkám: bože, jak je to dobrý! A to i přes určitý typicky český sebelítostivý patos, který vnímám, ale u tohoto filmu mi nějak nevadí. Překvapením pro mne bylo, že za a) Lenka Kořínková byla na moment docela slušná kočka a za b) že člověk v tísni měl kdysi slušně našlápnuto i hereckým směrem. Působí přesvědčivě, protože neumí hrát, a tak to vypadá, že nejvíc hraje sám sebe. Člověk si až říká, tak to vidíš, jakými ideály to začíná, a somrováním za připínací sluníčka v metru to končí... Hláška: - "Šukáte, co? Mrdáte?" - "To vy, pane doktore, možná mrdáte. Já se se svojí Vikinkou miluju." se natrvalo zabydlela v mém životě a říkám ji vždy, když se hodí, a nakonec taky i když se nehodí, protože podle mě se hodí vždycky. (12.01.2010)

Klasická Pavláskové panoptikální divočina. Navíc Bohdalová po dvaceti letech v televizi měla možnost konečně vybouchnout a já jí jako Viki se sklony k Lumpenproletariátu naprosto baštím. Já jí naprosto žeru. "Tady máš jednu poctivou ženskou kozu a spi." "Gojko, pejsáčku...." No a ostatní sehrávají dohromady naprosto neodolatelný koncert. U výstupů Roden / Asterová se svíjím smíchy, s Kořínkovou ironicky trpím a s Dočolomanského Chladem nás spojuje minimálně ten vkus na ženský ;) Corpus delicti nemají hluchého místa, když je potřeba strhnout, jsou jako lavina, když je potřeba apelovat, umí argumentovat a jako formální tečka nechybí ani chytré hrátky s děleným plátnem. "Pomilujte, pošpásujte, ale lásku jim neslibujte." "To je život." (13.04.2011)

Zatím nikdo nenatočil lepší svědectví o tom, co přinesla revoluce. Ten film vznikl dva roky po ní, takže tam je samozřejmě ještě znát trocha toho revolučního patosu, navíc to Irena Pavlásková občas přehání s ... nevím, jak to správně nazvat... chlapáctvím? ..., ale přesto se na změny, které nastaly, dokáže dívat se střízlivou objektivitou, která se snad nejvíce projevuje v postavě Karla Rodena. A navzdory tomu, že tu nejsou figury, se kterými by šlo jednoznačně sympatizovat a že ten film je na sledování díky své pravdivosti vlastně až nepříjemný, musím říct, že málokterý český film se mi do paměti vepsal tolik, jako právě tento. (28.12.2006)

Nejhorší je, když se v tom poznáte...Tenhle film je pravdivý, jako málokterý po revoluci. Zdejších 55% nejspíš bude díky divákům, kteří tu dobu nazažili. Říkám si, kdo je horší, Rodenův neschopný slaboch a pozérský žvanil, vymlouvající se vždy na vše, neschopný nahlédnout svou malost a ubohost nebo Pánkův naivní snivý krasoduch, že kterého je nakonec také jen směšný Oblomov, nimrající se ve své nemohoucnosti. Jedině ženské postavy v čele s Janou , která svět a lidi okolo sebe vidí takové jací jsou a je případně ochotna také něco se světem okolo sebe udělat, vycházejí ze srovnání pozitivně. Muži zde jsou prázdní, falešní a slabí, pouze ženy dokážou žít nebo alespoň milovat autenticky a přirozeně. (17.04.2010)

Marazmus vzťahov a klamania v práci, utvrdzovania v sebaklamoch, špinavosti a podvody spáchané v mene zabezpečenia seba, svojho postavenia na tých najbližších, nedorozumenia a špinavosti v mene akejsi istoty, reči o nemožnosti uplatnenia kryté situáciou, pričom v skutočnosti ide len o neschopnosť. To všetko v neveselom, nepeknom filme Ireny Pavláskovej, zachytávajúcom prostredníctvom vzťahových príbehov troch trojíc pomerne verne – aspoň ako som si ju pamätal - obraz doby a ľudí pred novembrovým prevratom a tesne po ňom. Nepozeralo sa to najľahšie, film pôsobí občas trochu rozťahane a na druhé pozretie asi dlhšiu dobu nebudem mať chuť - rovnako ako na návrat tých čias. "Plácaní sa od ničoho k ničemu" ako píše gouryella; hej súhlasím - ale nebol taký život za komunizmu ? (23.11.2004)