Přineste mi hlavu Alfreda Garcii

Parádny Peckinpah, zasadený do 70tok, aj keď sa jedná o klasický western. Tento film zrejme inšpiroval mnohých súčasných režisérskych bláznov ako Tarantino alebo Rodrigez. Je to otázka vkusu, ale aj keď som mladší ročník, Peckinpahov ironický krvavý štýl mi vyhovuje viac a zdá sa mi "umeleckejší". Zo súčasnosti mi tento film trochu pripomína Jonesove Tri pohreby. Jeden z exemplárnych príkladov, kde slová v komentároch nič nezmôžu, treba jednoznačne zažiť. (29.05.2012)

Sam Peckinpah proslulej svou drsností ve filmech, tady podle mě nepředved všechno co umí. Atmosféru sice dokázal vyvolat slušnou, ale ta hodina, kdy se prakticky nic moc důležitýho neděje se prostě jen tak neztratí. A to ani když ze závěru udělá slušný jatka, kdy Warren Oates skolí fakt docela slušnej počet osob, ale i ty mohly byt daleko lepší a hlavně daleko drsnější, než jak je to prezentovaný. (19.10.2007)

Peckinpah točí filmy na které je třeba mít náladu. Špinavý vizuál, chlast, zvrácené motivace jednotlivých postav, nezáživní herci a béčkový, až naprosto triviální (nehodlám o tom s nikým polemizovat) příběh. A já na to náladu dnes neměl, první polovina snímku se dá nazvat nezáživnou melodramatickou road-movie a druhá ta lepší, nechutně zvrácená, je o cestě mexického terminátora s jednou zahnívající hlavičkou. Kam dojede? Nechte se překvapit! Spousta mrtvol, much, chlastu, kaktusů, prachu... a Peckinpah opět dokázal, že ženy nemá rád :) A jak tohle ohodnotit? Až uvidím podruhé (a že uvidím), tak to bude možná za pět. (26.09.2014)

Jeden z klenotů Peckinpahovi tvorby, o kterém není řeč až tak často, ale stojí za to. Má dobrou zápletku a motiv a naplno dá pocítit jak se v 70. letech dalo přežívat v Mexiku (drsně, ale se zvlášní lehkostí - viz. UNDER THE VOLCANO). Nechybí nadměrná dávka chlapactví (Benny si vyjasňuje s recepčním, že jeho nastávající není žádna kurva) a oddanosti. A dost mě pobavil ten jakýsi "syndikát, se kterým Benny (Oates) vyjednává v hotelu a jeho dva poddaní (Webber a Young a obzvlášť vydařená scéna náhodného setkání při konfliktu s Garciovou rodinou). Peckinpah mě tentokrát překvapil vyobrazením vztahu Warrena Oatese a Isela Vega. Snad poprvé v jeho filmografii jsou tu k nalezení trochu ryzejší city od muže na hraně zákona k ženě (obvyklá škatulka "děvka a služka" se nekoná). (14.05.2010)

Hádám, že v tomto případě se jedná o čistě terapeutický snímek, jež by byl výživný spíše pro psychology, než filmové kritiky. Ostatně nebylo by divu, při tom množství groteskně-depresivních postav, hektolitrech tequily a s (poněkud jednostrannými) rozhovory hlavního hrdiny s (mrtvým) Alfredem Garciou. Ale což, u umělců je celkem běžné, že jsou tak trochu „na hlavu“, to není nic nového pod sluncem. Avšak mnohem zajímavější mi přijde otázka vztahu filmu a alkoholu – čím to, že tolik vlivných režisérů buď alkoholu nezřízeně holdovalo (Peckinpah, Orson Welles, či „náš“ František Vláčil) a nebo naopak byli jeho zapřísáhlými odpůrci (Federico Fellini, Ingmar Bergman, etc.)? (06.11.2016)