Pat Garrett a Billy Kid

Celkom som sa na tento film tešil. Sam Peckinpah síce doteraz naplnil moje očakávania iba Divokou bandou a objednávkou hlavy Alfreda Garciu, ale Coburn, Kristofferson, Dylan, Jurado a dokonca aj Ch.M. Smith sľubovali slušný zážitok. Nakoniec bol z toho uspávankový western, v ktorom ma zaujalo iba používanie šibenice deťmi na húpanie sa a Dylanova hudba (nie hranie, pretože hrať nemal čo). Na to však nebolo potrebné nakrúcať dvojhodinový film. Kristofferson ma presvedčil, že spievanie mu ide omnoho lepšie než hranie a Coburn, ten nevie ani spievať. Dokonca aj vášnivá Katy Jurado z filmu Na pravé poludnie sa mihne na pár sekúnd ako brokovnicou ozbrojená odpudzujúca matróna. Po tom všetkom ma už neprekvapilo ani používanie nespotrebovaných zvyškov krikľavočervenej farby na účely vytekania z otvorov po guľkách. (27.04.2011)

Netypický western, který se vyznačuje nostalgickou náladou, kterou spoluvytváří výborná hudba a barevné filtry laděné do pískových barev. Jakkoli film bourá určité mýty a žánrová schémata, jiné mýty pro změnu vytváří. Především konstruuje romantický mýtus psanců jako vyznavačů a ochránců svobody. Oni to s prominutím byli spíš obyčejní násilníci a zloději, ze kterých se - a v tom má film naprostou pravdu - pod tlakem civilizace a pragmatismu stávali často strážci spravedlnosti, šerifové a jejich pomocníci. Proti sobě tak často vystupovali bývalí společníci ze zločineckých tlup. Sam Peckinpah si v podstatě idealizuje ten starý divoký západ a postupující civilizaci vnímá jako rozklad starých pozitivních hodnot. Jenže ta civilizace s sebou přinášela právní stát a společenské jistoty. Jinak ti staří pistolníci zdaleka neměli tak dobrou mušku, jak by se podle Peckinpahových filmů zdálo. Celkový dojem: 75 %. Je to každopádně slušně zahraný a zrežírovaný western, kde je styl povýšený nad obsah. (10.04.2009)

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)

Môj jednoznačne najslabší Sam Peckinpah a vôbec dokonca pochybujem, že by natočil ešte niečo horšie. A to pritom mám J. Coburna ako herca veľmi rád. Príbeh je totálne šedivý, nudný a banálny - postavy sa tam len tak motajú, jazdia na koňoch a pofľakujú bez nejakého zjavného zmyslu, prípadne len s jediným cieľom a to odstreliť Billa Kida. Žiadne napätie, žiadna zaujímavá akcia, žiadna dráma, žiadna zaujímavá zápletka, žiadny vzťah k postavám, žiadne emócie... Jediné čo sa snímku nedá uprieť je akýsi opar ľahkej melancholickej atmosféry, ktorý má na svedomí predovšetkým geniálny soundtrack. Bez toho by išlo o odpadovú záležitosť. Podpriemer. 40/100 (27.09.2017)

Viděno poprvé a stejně jako u Divoké bandy jsem si další Peckinpahův western užíval. Hlavně tedy krásně melancholickou hudbu Boba Dylana, která tomu dodala skvělou atmosféru. Pat Garrett a Billy the Kid krásně a pomalu svým tempem míří ke svému konci a Mistr po svém zvěčňuje další kovbojské legendy. (03.12.2023)