Scény z manželského života

Bergmanův naprostý triumf nad vlastními vzpomínkami a zároveň obsah filmu, vyjímečně drtící svou formu. Film je ve své podstatě strašně smutným příběhem a díky režisérově vlastní sebereflexi i zoufale upřímným. Emoce jsou zvýrazňovány pomocí práce s kamerou (rychlý nájezd na Marianne při Johanově odchodu) a životnost postav je skutečně hrozivá natolik, že se až příliš snadno jde poznat (Johanova zmínka o retrospektivní žárlivosti a jiné drobnosti). Podobně jako u Fanny a Alexandra jsem měl pocit, že je až skoro nevděčné se dívat na film jednorázově, protože spousta dojmů může uniknout. Rozdělení na kapitoly je pak ideálním způsobem, jak do příběhu proniknout opakovaně. (05.06.2007)

Bergman není můj zrovna dvakrát oblíbený režisér. Dlouhé stopáže mi nevadí, pokud mají ovšem co nabídnout (Sedm samurajů, Tenkrát v Americe, PP) a něco se po čas filmu děje. Bohužel film, který staví na dialozích a podkresluje ho Bergmanův rukopis, měl na mé ovladačce neblahý vliv. Pomalé tempo mi nevadí, ale tohle není od Jarmusche. Obsah manželství, romantiky a sexu mi taky nevadí, ale tohle není od Allena. Zkrátka nuda, jen ta Ullmannová hrála jako o život. (04.10.2007)

Epizodické hardcore drama ze života. Divadelní představení pro otrlého diváka. Dogma 95 v ryzí podobě, dávno před tím než přišlo do módy. Po téměř deseti letech v partnerském vztahu (a posledních čtyřech v chomoutu) nacházím v Bergmanových scénách mnoho styčných ploch a musím dát režisérovi za pravdu… většinou to nevnímáme, ale občas se opravdu chováme jako citoví analfabeti. Smutný, ale velmi poutavý dokument o životních osudech. (20.02.2015)

Zcela nečekaně můj emocionálně nejsilnější divácký zážitek za poslední dva nebo tři roky. Pokud člověk už v dosavadním životě zažil něco aspoň trochu podobného a nitky filmu se mu začnou napojovat na vlastní vzpomínky, je především sekvence manželovy zpovědi a odchodu doslova až fyzicky nepříjemná - a to tak, že velmi. První Bergmanův film, který mi připadá opravdu hluboký - a zároveň asi jeden s nejhlubších filmů vůbec. Divadelní mi kupodivu nepřišel - snad stavbou scén, ale jinak funguje na úplně jiných principech. (05.04.2009)

Jeden z nejlepších počinů tohoto švédského génia. Ingmar Bergman byl ženat celkem pětkrát, takže je celkem jasné, odkud čerpal při psaní scénáře. Scény z manželského života jsou drsné, cynické. Stopáž se zdá monstrózní, ale film ve skutečnosi uteče velmi rychle. Je to zásluha Liv Ullmann a Erlanda Josephona. Jejich chemie je famózní stejně tak jako jejich dialogy. Bergman se obešel bez všelijakých vizuálních fines, jenom naslouchá a zprostředkovává nám "reality show" ze života jedné manželské dvojice. Chcete poznat pravou nefalšovanou tvář manželství? Zapomeňte na Válku Roseových a dopřejte si výjimečný zážitek, jenž zničí vaše růžové brýle a ukáže vám opravdový život. (10.12.2008)