Karhanova parta

I díky tomuto filmu víme, proč byl rohypnol vynalezen až v šedesátých sedmdesátých letech. Dřív nebyl potřeba, když se točila takováto veledíla. Každopádně v divadle se muselo jednat o lepší podívanou, už proto, že by mě zajímalo, jak se vešlo na jeviště tolik sou(d or st)ruhů, popř. jiných strojů, jak se tam ztvárnily ty motocyklové závody a taak. Také publikum muselo řvát nadšením, po celodenní šichtě koukat na něco takového. To jako kdybych já koukal v divadle na člověka, jak celý představení dělá tabulky v excelu. Jinak samozřejmě film dělal čest socialistickému realismu, kdy Plachta, na začátku sympaťák, neb švejkoval a plival jedovaté sliny všude okolo, odchází do důchodu a zjišťuje, jak příšerný je život bez továrny. Takže když se po čase dozví, že se teď na šichtě dělají šestnáctky, neodolá a polepšený se vrací a stává se jedním z nejlepších úderníků. To vše je okořeněno takovými dramaty, jako jsou zpronevěřené modráky předákem směny, to jsem vzrušením nedýchal, jak to dopadne. Dopadlo to dobře, modrákový parádník byl po zásluze potrestán sesazením. (11.12.2018)

Nelze si nepovšimnout, že ve snímků tradičně září Rudolf Deyl ml., tentokrát však pouze v okrajové roli. Znovu z jeho strany dochází k narušení socialistického úsilí o vybudování lepší, beztřídní společnosti. Tentokráte však jeho obětí není vysokokapacitní velkobagr jako v jeho předchozí roli (DS-70 nevyjíždí), ale fréza soudruha Karhana ml. Žel bohu jeho postava vytlemeného blba v rádiovce je jediným příjemným zpestřením jinak velmi řídkého a překvapivě nevtipného děje. Čekal jsem, že Karhanova parta v sobě bude mít více "kouzla nechtěného". Doporučuji pouze sběratelům bolševického škváru. (29.11.2010)

Emblematická ukázka socialistického realismu v praxi. Dnes z toho zbyl jen směšný příběh o zápolení továrního kolektivu mladých a starých, doprovázený strhující Burianovou melodií. Schematicky nahozené postavy s univerzálně nasazeným usměvavým výrazem ve tváři pak film posouvají ad absurdum. František Smolík si tu patrně odpykává své předúnorové buržoazní inteligenty a hraběcí milosti, u Jindřicha Plachty není předstírané naopak nic. Tragicky směšný bolševický paskvil. (15.08.2009)

Budovatelská veselohra, natočená podle populární divadelní hry Vaška Káni na námět socialistického soutěžení a zlepšovatelství. Je zde líčen pracovní souboj dvou dělnických kolektivů pražské továrny, z nichž partu starých vede brusič Karhan a mládežnickou partu jeho syn. Jejich zápolení na závodě vede k socialistickému soutěžení a ke spolupráci, v níž dají staří k dispozici své zkušenosti a mladí nové nápady a jejich společným úsilím se podaří snížit úkolové časy při broušení pístních čepů z dvanácti minut na pět. Zápletka jako víno, musim říct, že jsem v posledních minutách ani nedejchal. Stihnou to?! Jindřich Plachta ovšem hraje poctivě a skoro se zdá, že upřímně. (04.01.2006)

Čekal jsem, že mě pohled na vzájemně zápolící pracovité soudruhy pobaví, bohužel zápletka se soubojem dvou generací soudruhů brusičů se objevuje až v závěrečných přibližně dvaceti minutách. Předcházejích sedmdesát minut je jen nesouvislou snůškou propagandistických dialogů a gest, které snad ani zarytého soudruha nezaujmou. Velkým záporem jsou i herecké výkony - František Smolík v roli soudruha Karhana seniora, působí civilním, ale zároveň i poněkud unaveným dojmem, Jindřich Plachta je v roli soudruha Fikejze poměrně nevěrohodný, když nejdříve obětuje soudržnost party a kvůli svému zdraví odejde do důchodu, aby se vzápětí ochotně vrátil zpátky za brusku, protože "parta se přece netrhá". Celkově má ale Karhanova parta pro dnešního diváka jakýsi zvrácený půvab, který nenavodí snad ani leckteré vydání Československého filmového týdeníku. (06.09.2005)