Stvořeni pro lásku

...A síce sú mi postupne predstavené konkrétne povedzme až zrovna i dva manželské páry, bývajúce hneď vedľa seba v naprosto tesnej blízkosti; pričom z každého jedného páru je vidieť len pani Chanová na strane jednej, a zase pán Chow na strane druhej, keď ich pravých partnerov bolo vídať naozaj iba zriedkavo, ak ich avšak bolo vôbec niekedy i poriadne vidieť - to práve teraz asi ani nevedno správne potvrdiť či vyvrátiť; keďže bolo v podstate len naprostou otázkou času, kedy si títo dvaja »budúci milenci,« neustále sa stretávacími pomedzi ich hlavných, bytových dverí, si niečo medzi sebou vášnivého ["konečne"] i začnú, čo by si nakoniec vari mohlo udržať i pomerne dosť zachovaný, dlhotrvajúci charakter, no zároveň ale tiež popritom všetkom podotýkam i to, že akýsi tento pomalým spôsobom sa odohrávajúci, «[ne]stály vzťah,» ktorý normálne začínal naberať na obrátkach - si stále zachovával voľajaký „status quo,” obaleným pod rúškom tajomstva. • Špičkové, hongkongské obsadenie v podobách Tonyho Leunga, stelesňujúceho akéhosi spisovateľa a Maggie Cheungová, stelesňujúca akúsi sekretárku; jednak stelesňovali zadumaných protagonistov, ktorí podľa vízie hongkongského autora Wong Kar-waia - prednášali väčšie množstvo zvláštnych, a najmä len náznakových replík, keď takto podobne fungoval vlastne i celý tentohľa titul, ktorý úplne najviac pracoval len v samých náznakoch, a jednak som úprimne mával súčasne taký zvláštny pocit i v tom zmysle, že sa so scénami narábalo v takom ponímaní, ako by bývali akosi častejšie - skrátka nie vždy plne dokončenými, čiže tým pádom sa presne títo predstavitelia nemohli naplno realizovať, ako keby to asi učinili v opačnom prípade, v oveľa vďačnejšom scenári, ktorý im tentoraz, bohužiaľ, neponúkol toľko vhodných príležitostí, kde by aspoň naplno predviedli svoj herecký repertoár. • Čo sa ešte teda týkalo i kostýmov tejto ústrednej sympatickej protagonistky, tak by mi ani až tak zrejme neprekážalo, že ich každú jednu chvíľu vymieňala zo svojho pestrého šatníku za nové prírastky, no mimochodom jej väčšinou siahali až kamsi po celú výšku krku, čo sa asi súbežne premietalo i do jej hereckého prejavu, ktorý na mňa miestami pôsobil značne deprimujúcim dojmom, kedy sa mi občasne [za]zdalo, že máva menší problém s nadýchnutím sa čerstvého vzduchu. • Titul, ktorý doslova vysielal do éteru rádiové vlny, aký je strašne estetickým v rámci celku, čo vskutku možno ozaj i platilo, ale zase medzitým už spomínaná "náznakovosť" z jeho priamej strany - mu naopak hodne znižovala kredit, kedy som sa naostatok aspoňže dopracoval i k akémusi konsenzusu, že proste tentoraz znovu „forma zvíťazila nad obsahom,” a to určite vo viacerých faktoroch... (22.04.2024)

Zjevně nejsem cílový divák díla Kar-wai Wonga - další vizuálně brilantní snímek u kterého jsem se dost nudila. Příběh je křehký, melancholický, zranitelný a vyžaduje spoustu soustředění a hodně lyrického diváka, kterým já bohužel nejsem, resp. možná někdy i jsem, ale musím mít určitou náladu a i tak preferuji lyriku trochu jiného druhu. (10.09.2007)

Něžně krutý film o pastech, ve kterých se lidé udržují, jimiž si ničí životy, maří vzrušení. Napodruhé teprve vynikne krutost, přesnost vyprávění příběhu, strukturace. Maniakální dekorativnost scén má obrovský význam - preciznost provedení, do nějž se přelije energie, zástupná nenaplňované opravdovosti života. Jako maniakální leštění mříží. Stačí sledovat všechny ty látkové vzory na šatech stále stejného střihu. Zoufalá energičnost, s níž se hrají stolní hry. Ale opravdu. Napodruhé. Ten střih, ten tvar, to origamí poskládání příběhu. A ta strašlivá naivní důstojnost, disciplinovaná odtažitost, s níž se přijímá a vykonává rozsudek nad vlastním životem. *~ (08.09.2012)

" V dávných dobách, když měli lidé něco, co nesměli nikomu vyzradit, víš co dělávali? Vylezli na nějakou horu, našli si strom, vyryli do něj díru a zašeptali tajemství do ní. Pak jí ucpali bahnem a jednou provždy tam to tajemství nechali." Velmi jemný, citlivý příběh dvou lidí, který na mě zavanul jak příjemný vánek, přestože byl trochu smutný. Stendhal jednou napsal, že "Mezi lidmi je možná tolik způsobů cítění jako způsobů vidění.“ A tohle byl přesně ten případ. Letmé pohledy, doteky, ladná chůze paní Chan, kanoucí slza po tváři, úsměv, stoupající cigaretový dým.........to kouzlo okamžiku, které bylo podkresleno úžasnou hudbou, bez které by tenhle film rozhodně nebyl tak atmosféricky krásný. (15.06.2015)

Krásny poetický film o citoch a túžbe. Film je o beznádeji, ale zároveň paradoxne dáva nádej... Krásne pomalé tempo trochu ruší zrýchlený záver, ale aj napriek tomu sa jedná o hlboký zážitok. Nádherné zábery kamery, dokonalý herecký minimalizmus a pôsobivý hudobný podklad vytvárajú neopakovateľnú lovestory... (29.03.2006)