Kde je moje tělo?

Čistokrevná haptická esence lásky, deprese a nostalgie zabalená do nádherné animace a provázaná hypnotickým soundtrackem, jež se při každém tónu dostával blíže a blíže mému srdci, v němž patrně zůstane už navždy. J'ai perdu mon corps režiséra Jérémyho Clapina Vás již od první minuty své stopáže bude přesvědčovat, že se koukáte na něco mimořádného a křehce krásného. Právě styl, s jakýmž jsou výše zmíněné atributy podávány je výkladní skříní celého snímku. Není agresivní či urychlený, nýbrž pomalu plynoucí, přičemž by se dalo říci, že i neodolatelně psychedelický. Jsem velmi rád, že se ke mně tento animovaný klenot dostal. Již dlouho jsem totiž neviděl nic tak neskutečně intimního a zároveň otevřeného jako je právě J'ai perdu mon corps. Až to uvidíte, tak zcela jistě pochopíte, co jsem tím myslel. Výborná práce! PS. Tak teď už chápu ty "nářky" kritiků nad tím, že tento počin nedostal Oscara! (Netflix) (20.03.2020)

Kde je moje tělo? je vskutku povšimnutíhodný snímek, jenž zaujme diváka netradičním, syrově melancholickým námětem. Ruka hledá svého "pána", zatímco "pán" má životní krizi a zároveň zažívá hluboké city vůči knihovnici. Za zvuků podmanivé hudební stránky se odehrává místy až bizarní sled událostí, které vedou až k (ne)uspokojivému konci. Osobně jsem měl problém se identifikovat s postavou Naoufela, který se kvůli své dětské nerozvážnosti a později dospělácké nepozornosti dostal do prekérní situace (takřka vlastní vinou) - z mé strany jde možná o příkrý soud nad hlavním hrdinou, ale prostě mi to tak přišlo. Nicméně to nic nemění na tom, že jde o solidně natočený kousek, který si zaslouží diváckou pozornost. (05.02.2020)

nemá zrovna rád tenhle druh animáků a třeba k toliko opěvované Myazakiho tvorbě jsem si ještě cestu nenašel.Přesto mě I lost my body po traileru přesvědčilo a výsledek je nad očekávání povedený.Možná jsem úplně na plno nepochopil záměr tvůrců,ale nelze jim upřít, že jde o vtahující záležitost s fantastickým soundtrackem..80% (08.12.2019)

Počas života sa občas udeje niečo zlé, nejaké nešťastie, tragédia, ale človek sa preto nesmie začať ľutovať alebo žiť v minulosti. Treba stále napredovať, nestáť na mieste, ale ísť tým životom a brať ho taký aký je, so všetkými prekážkami, ktoré mu môže niekedy k zdanlivo jasnému a ľahko dosažiteľnému cieľu nastražiť. Každý má slobodnú vôľu, vďaka ktorej môže uskutočniť ten dôležitý (pre)skok a vzoprieť sa osudu alebo je to celé ilúzia? C´est la vie ;) (19.01.2020)

Poměrně zajímavý surrealistický francouzský milostný příběh prezentující se coby animovaný film, který jako první vyhrál hlavní cenu v Critic's Week v Cannes. Snímek je svým rozkvětem a pohádkovostí nemálo podobný snímku stejných autorů 'Amélie z Montmartru' (2001). Tentokrát tu na jedné straně máme příběh oddělené ruky snažící se vrátit domů a na straně druhé osud chlapce Naoufela pocházejícího z Afriky, kterému vlivem automobilové nehody zemřou rodiče a živí se jako rozvozce pizzy. Zdánlivě nesourodé dějové linky jsou však překvapivě ve svých výpovědích plně harmonizující. Samotná ruka se snaží přežít v drsné realitě všedních dnů se všemi svými nástrahy a chlapec se snaží naopak přetrvat a vzejít do přízně dívky, do které se zamiloval, a však určitý ostych mu nedovolí to dát přímo najevo. Je to film, který mísí hororové prvky s prvky milostného milosrdenství. Je to film plný filozofie a životního očekávání. A do třetice je to film plného pocitu strachu nad ztrátou určitosti, kterou svou cestou životního údělu Naoufel získá. Příběh se liší stylem, tónem a dokonce i žánrem, ale ve svém smyslu je sepsán tak, že se vše vzájemně dokonale doplňuje. Ve svém artovém pojetí je snímek krapet složitější. Ve jádru má však ohromnou sílu představivosti života jednotlivců pocházejících odjinud a myšlenkové přizpůsobení místních lidí k takovému jednotlivci. Snímek je tedy v jádru věci politickým moralyzačním aspektem, avšak nenásilně uchopitelný. A tak u6 záleží jen na samotném divákovi, jak už s touto poutavou jedinečností naloží. (12.02.2020)