Bílý bílý den

Po přečtení zdejšího obsahu jsem se na film poměrně těšil a měl jsem od něho celkem velký očekávání. Takže po dokoukání nebudu zastírat zklamání. Pročítal jsem si pár zdejších komentářů jestli to má někdo stejně jako já a nemusel jsem dlouho hledat. Celkem pěkně a výstižně to ve svým komentáři vystihl uživatel Sarkastic. Dovolím si z jeho komentáře použít konec. I mně po skončení na jazyku zůstává pachuť z promrhaného potenciálu a tvůrčí bezradnosti. Na 3hvězdy to sice stačí já jsem ale očekával daleko vyšší ligu. (19.08.2023)

Studie charakteru islandského poldy, táty, dědy a hlavně čerstvého vdovce, který odhalí tajemství zesnulé ženy. Žádná detektivka, ale silně komorní drama o životní lásce za hrob, sklamání a odpuštění. Na oko jednoduchý námět je ozvláštněný vyprávěním, kde si divák musí sám odpovídat na některé otázky, a kreativními scenáristickými / střihovými vsuvkami, které ho dělají zajímavým a osobitým (úvodní zachycení tváří islandského počasí, policejní monitory, padající kámen atd.). Plus vynikající Ingvar Sigurðsson. [Helsinki IFF] (29.09.2019)

Na začátku hodně přemýšlíte o co tu vlastně jde a co se to děje. Přemýšlíte o tom vlastně celý film, protože slovy to vyjádřeno v podstatě není, což ale není vůbec na škodu. Velmi silně působí i prostředí ve kterém se snímek odehrává a k tomu dobře zvolený hudební podkres. Hlavního hrdinu si dříve nebo později zamilujete i přesto, že mu občas trochu hrabe, ale i do v podstatě smutného příběhu dokáže vložit svoji trochu humoru. (28.06.2019)

V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné. (31.07.2019)

[KVIFF 2019] Dlouhý akční záběr. A dlouhý statický záběr na baráček. Kurva dlouhý. To, co by bylo zdravé na pět střídaček nebo tak, trvá tak dlouho, že si člověk říká jestli neklikl na live stream nějakého statického záběru na nějakou chatu na islandských planinách. No a ty spolu s přírodou jsou hlavním tahákem filmu sám za sebe. Zážitek bez emocí, který se sám se sebou plácá, nedá vám nic zadarmo a vy hledáte pointu jako Drumpf důstojnost. A nemůžete najít vlastně. Nečekaně. Island je na toto asi specialista Poté vám vlastně dojde o co tady jde. A jakože ono to vypadá zajímavě. Jenže vy jste možná už usnuli. A pak vás vzbudí výstřel. Ale vy nevíte kde jste. Film pro masochisty, kteří se vyžívají ve frustraci samotného filmaře vám neukázat nic než je potřeba. Někdy ale vlastně neukáže vůbec nic. A o to je to smutnější. Tady jsem se nechytl. A už se na Island asi ani (na)chytat nenechám. Ale nikdy toho nelituje tolik jako já. (06.07.2019)