Sedmá pečeť

Det Sjunde inseglet zapadá do Bergmanovi meditační tvorby a přesně tak i vypadá. Přestože to není film jednoduchý na zhlédnutí, které jedno samo o sobě není dostačující, jedná se o vrcholové dílo světové kinematografie. Ke škodě je mu jen, že obsahuje pár slepých míst, kde částečně nudí, která jsou jen na úkor děje a neslouží filmu jako výrazný atribut posouvající děj dále nebo jej alespoň obohacující. Oproti tomu však figurují i velice silné scény, které svou řemeslnou dokonalostí vyrážejí divákovi dech. Ingmar Bergman svým filmem demonstruje, že i zdánlivě jednoduché pasáže snímku mohou obsahovat prvky nutné pro příběh a zároveň dát divákovi nějaké zajímavé poučení. Kromě skvělé kamery a režie, která k Bergmanovi prostě patří, bych se ještě rád zmínil k hereckým výkonům ústředních postav (tedy spíše těch, které mě zaujaly). Bengt Ekerot jako Smrt odvedl opravdu skvělou práci, hraje přirozeně a přestože fascinuje jde z něj i respekt a divák může pociťovat i chvilkové návaly nenávisti k této postavě. Max von Sydow je skvělý herec, což nám dokazuje v každém svém filmu, kdyby jím nebyl, jistě by se nemohl stát Bergmanovým dvorním hercem. Ani v Det Sjunde inseglet tomu není jinak, jeho výkon je stabilní a pokud na pár místech zaváhá, není mu to třeba vyčítat, neboť chvilkový výpadek je většinou zdařile zamaskován. 4* dávám jen proto, že několik scén bylo opravdu ''mimo''. (14.04.2006)

Působivé nadčasové podobenství, které ve svém základu vůbec nezestárlo. Filozofické otázky ohledně života, Boha, Ďábla a života posmrtného pronásledují člověka stále, a jak se zdá, ani rozhovor se Smrtí v něm neudělá příliš jasno. Výtvarná černobílá kamera, nádherné přírodní scenérie, napětí přinese i zdánlivě obyčejná potyčka v hospodě a průvod sebemrskačů, jenž má v sobě cosi mysteriózního. Vskutku strašidelný je pak průjezd lesem, jemuž v dokreslení atmosféry pomáhá hudba i blížící se bouře. Závěrečný Dance Macabre pozorujeme jen v dálce, bez křiku obětí. Důležitější jsou totiž ti, kteří přežili - jsou základem nové generace. (21.09.2020)

Hluboké a citlivé zamyšlení Ingmara Bergmana nad smyslem/nesmyslností života, nad schopností/neschopností "přelstít" Smrt či nad hledáním/nenalézáním Boha. Samotný film je naplněn náboženskou či mystickou symbolikou (samotný termín "Sedmá pečeť" je součástí poslední biblické knihy Zjevení Janovo). Tyto duchovní symboly sice ztěžují pochopení snímku, ale jsou velmi trefné a vystihující. V lecčems mi SEDMÁ PEČEŤ připomíná podobně laděné snímky obsahující momenty či motivy nenaplnění, pochybností či existenciální otázky (například film Martina Scorseseho POSLEDNÍ POKUŠENÍ KRISTA). Snímek prostě poukazuje na momenty, s nimiž se musí vypořádávat současný člověk. Samotný snímek však pouze nepoukazuje - sám o sobě se může v lecčems stát nápomocným. Shrnuto a podtrženo: Bergmanův opus plný symboliky výborně zpracovává hluboké téma, které trápí člověka odpradávna; a (nejen) díky tomu patří tento snímek mezi skvosty světové kinematografie. (08.11.2003)

Krásné paralely a kontrasty. Drsnou atmosféru stedověkého mučení vystřídá rodinná idylka v trávě s dítětem. Bergman nabízí obrazy, které nemusí být líbivé, ale jsou pravdivě mrazivé. Velikou slabinou byl formátu obrazu, doufám, že se mi podaří vidělat v nezkreslené podobě. Spolu s Údolím včel nejlepší středověký film, který jsem viděla. (01.10.2014)

Proč by klasika klasik měla být nudná? Přes to, že se toho příliš neuděje, z každého záběru sálá mocná síla, síla touhy po odpovědích, o kterých si nejsme jisti zda nám jejich znalost poskytne blaženost nebo věčné trýznění. Jak se Bergmanovi podařilo pomocí křesťanských rekvizit, strachu a chaosu vybudovat takový pocit vnitřního smíření a "uzavření kruhu", jaký jsem poznal jen u zenových koanů, to mi zůstává záhadou. Nezbývá mi než říct: "Bravo, Mistře," a těšit se z toho, že takovéto dílo bude žít navždy. (29.12.2005)