Sedmá pečeť

Na film se dá dívat tak, že v atmosféře morové epidemie nahánějící hrůzu a do karet hrající náboženskému fanatismu, v němž se hledají "původci" spolčení s ďáblem, se rytíř setkává se skupinkou kočovných kejklířů, pro které má život přes všechny útrapy svůj půvab , i když je to třeba jen v podobě misky lesních jahod. Pod tímto dějovým povrchem se ale odehrává něco daleko hlubšího, každá zdánlivě banální věta je vlastně metaforou k čemusi, co hrozí zavařením mozku, pokud se do toho ponoříte tak, jak si jistě pan Bergman přál. Smrt - život?, Bůh - Ďábel? Pomíjivost - věčnost? Poperte se s tím. (02.05.2005)

Pokud pravý filmový fanoušek neviděl jediný film švédského režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana, tak aspoň určitě zná jeho jméno. Ingmar Bergman je totiž brán jako jeden z největších a víceméně nejlepších filmařů v historii kinematografie společně třeba s Busterem Keatonem, Akirou Kurosawou, Stanley Kubrickem, Stevenem Spielbergem, Alfredem Hitchcockem nebo Jamesem Cameronem. Společně s Kurosawou to má v tomhle výčtu Bergman pravděpodobně nejtěžší, protože se oba vyloženě nikdy nedostali do hlavního světového mainstreamu a většina lidí tak neviděla klasiky jako Kurosawových Sedm samurajů nebo právě Bergmanova Sedmá pečeť, což je pravděpodobně nejslavnější film tohoto švédského filmaře. Sedmá pečeť je očividná tvorba naprosto silné tvůrčí ruky, která má stejně jako většina náročných uměleckých děl spoustu skrytých významů, které si divák musí domýšlet. I proto je Sedmá pečeť určena pro náročnějšího diváka a ty méně náročnější diváky film logicky tak neosvítí, především proto, že se Sedmá pečeť obchází bez akčních sekvencí a sází především na vizuální podání a dialogové konfrontace. Na první pohled tak jde o takzvaný film mrtvé generace, který jako by snad neměl naději ještě dneska někomu něco říct. Jenže to je základní chyba, protože Sedmá pečeť je dodnes právem brána jako jeden z vrcholů kinematografie, jelikož je dodnes víceméně výjimečná, neobvyklá. Ne nadarmo má Sedmá pečeť atmosféru vystřiženou jak z divadelního představení, protože Bergman nejenom, že začínal u divadla ale následně má divadelní nádech víceméně celá jeho tvorba. Sedmá pečeť je poté inspirovaná středověkými malbami, které Bergmana jako mladého chlapce zaujali. Film je zasazen do období morové epidemie a divák se skrz hlavního hrdinu rytíře Blocka tehdy více dozvídá o tehdejší společnosti a zároveň se už zde Bergman očividně nevyhýbá kritice církve. Je to skutečně filozofický film u kterého je zcela jedno zda vám nezcela sedí dobové zasazeni a fanatičtí historici též ze Sedmé pečeti nemusí být zcela nadšení. Šachová partie mezi rytířem Blockem a Smrtí je ale pořád jednou z nejzásadnějších filmových konfrontací všech dob a především o tu zde jde. Sedmá pečeť je bezpochyby intenzivní záležitost u které je ve finále skvělé že si zásadní moment může každý vyložit po svém a jde skutečně o naprosto bravurní filmařinu vonící zápachem perfekcionismu a především bravurně obsazeným Maxem von Sydowem v roli rytíře, který možná zestárl až příliš rychle. Ze Sedmé pečeti je cítit ta pravá mrazivá atmosféra, je naprosto bravurně napsaná a po vizuální stránce vztahující. Velmi těžko se rozebírá její veškerý kontext, což ve finále může být pro spoustu lidí u jejího sledování ten pravý smrťák, v případě úspěchu ale divák skutečně uvidí jeden z nejvýraznějších filmových zážitků všech dob a pochopí proč je Bergman dodnes tak ceněným filmařským jménem. Naprosto po právu! (03.10.2020)

Asi jsem zase jednou narazila na klasika, který jde tak trochu mimo mě. Nemůžu filmu upřít kvalitu formy - středověk v takovémto podání působí hrůzostrašně a přitom uvěřitelně - mor, osamělí rytíři, upalování čarodějnic (ale žádné veřejné na náměstí, hezky potmě, potají v lese), fanatici a ... smrt. Vlastně ani na příběhu mi nic nevadilo, mám radši, když zůstanou věci ve filmech nezodpovězené a to "proč" ať si každý domyslí dle svého gusta. Ale přestože délka filmu je jen něco málo přes hodinu a půl, jeho dokoukání bylo pro mě docela utrpením a jednou velkou nudou, takže přes všechny vypsané klady a docela impozantní švédštinu (:-)) nějak nemám ani trochu chuť jít si shánět další Bergmanova díla a proto nemůžu ani náhodou dát lepší hodnocení... (16.04.2007)

Naprosto ohromující film s mrazivou atmosférou. Hlavně pochod mučených a závěrečný tanec za smrtí jistě patří k tomu nejsilnějšímu co sem kdy viděl. Hudba je skvěle zakomponována a herci hrají (neznám je, ale stejně obdivuji) v životních rolích. Naprosto skvěle a mnou oblíbená je postava sluhy rytíře Blocka. Někdo takto nevěřící, ukrutně realistický a sebevědomí se často nevidí. Vrchol, který patří do dějin.... (14.07.2004)

"We must make an idol of our fear, and call it god." Je zajímavé, podobně jako u Vláčila, že čím více obyčejnějším a prostším způsobem je doba morovými ranami stíhaného středověku podána, tím více naturalističtějším a uvěřitelnějším dojmem působí, alespoň na mně :). Toť k formální stránce filmu. O té obsahové se není radno příliš rozepisovat. Skýtá v sobě mnohé.. náboženský fanatismus, nuznost pozemského bytí a společného soužití lidí, radost z prostého každodenního života, i otázky nad nikdy nezodpovězenými tajemstvími... a je tomu dobře, občas je důležitější si položit otázku než na ni nutně odpovědět. A odpověď je tak daleko, tak blízko, pokud vůbec... (14.10.2005)