Pardon, nezastihli jsme vás

Kapitalizmus prináša najmä ekonomicko-sociálny newspeak orwellovského strihu. Napríklad slovo "živnostník". Každý si má predstaviť odvážneho človeka, ktorý sa rozhodne zarábať si na svoj život vlastným výrobným podnikaním, ponukou služieb alebo obchodovaním. Úpravami predpisov však majitelia firiem dosiahli, že sa môžu efektívne zbaviť pre nich zbytočných poplatkov a odvodov za zamestnancov do sociálneho a zdravotného poistenia. Tiež mu nemusia preplácať dovolenky a iné výluky v práci. A čo stačí spraviť? Jednoducho niekdajší zamestnanci alebo noví uchádzači o prácu budú pre firmu pracovať len ako živnostníci. Fakticky nejde o samostatné podnikanie. Obsah a spôsob práce určuje materská firma, "živnostníci" hrdlačia na základe jej pokynov a noriem. Znevýhodnením sociálneho a zdravotného postavenia sa dostávajú do slučky neustálej práce. Sú z nich otroci, ktorí si musia zarobiť aj na dodatočné náklady, ako zamestnancom im automaticky patriace. Dovolenku preplatenú nemajú. Po zmene ich postavenia na "samostatných podnikateľov" sú im všetky výhody odobrané. Klasická odporná kapitalistická privatizácia ziskov (patriaca podnikateľovi-majiteľovi) a socializácia strát (prenesená na zamestnancov). Všetko s posvätením štátu, ktorý toto všetko v pracovnej legislatíve umožnil. Ken Loach tento marazmus veľmi trefne ukazuje na príbehu jednej rodiny. Končí symbolicky tým, že totálne fyzicky a psychicky vyčerpaný otec s podlomeným zdravím sa za každú cenu rúti do práce. Do práce, pracovať, makať a hrdlačiť. Lebo nemá iné východisko. Postavenie samostatného živnostníka ho totiž totálne dusí. Ako vo zveráku. (13.12.2020)

You don't get hired here. (...) We like to call it on-boarding. You don't work for us. You work with us. You don't drive for us. You perform services. There's no employment contracts. There's no performance targets. (..) There's no wages, but fees. Is that clear? Naprosto. Na lidi musí bejt přísnost. Kdo maká od nevidím do nevidím na švarc systém, je motivován a nezlobí. Co by taky dělný lid podnikal, že jo? Samé nekalosti. Pokud jde o angažovanost a informační hodnotu snímku, není Loachovi co vytýkat. Obavy o situaci příslušníků nižších vrstev za neodůvodněné považovat nelze. Libertariánské sny se ve Spojeném království zhmotňují rychleji než jinde. Není pochyb, že britští profesionální řidiči jsou přetížení tak, že konec šichty odjezdí po správné straně vozovky. Příběh rodiny kurýra a pečovatelky pokrývá celý komplex problémů, zákonitost a provázanost: prekarizaci práce, stupidní (ale efektivní) ideologii švarc systému, kurvárny na trhu s bydlením, rozpojení závislosti dosaženého vzdělání a vyhlídek na získání slušného zaměstnání, příčiny kriminality mládeže, epidemii psychických poruch a rozpady rodin v existenčních potížích. Loach ušetří zlou slinu pro chronicky podfinancovaný NHS a společně se starou odborářkou zavzpomíná na akce sedmdesátých let (které přišly vnivěč nejen kvůli periodickým návratům voličů k Tories). Kritičtější lze být vůči formální rovině. Pomineme-li komplementární žánrovou metodu - výkony příležitostných herců (na fakturu?), nemůžeme přehlédnout hon na příliš mnoho zajíců zároveň. Rodiny v modelové situaci většinou řeší více problémů zároveň, ale některé mohl Loach přehlédnout alespoň z estetických důvodů; čítanka sociální práce též obsahuje vše, funkční literární dílo to z ní ale nedělá. Největší škoda je, že Loach své hrdiny idealizuje. Ricky rodina vyhlíží životně jako barvotiskový sovětský plakát ze třicátých let. Jakoby zbaveni práva na neřest, ač žádní myslitelé, její dospělí příslušníci jakýmsi zázrakem nedělají chyby, nejsou-li k tomu dohnáni zvnější. Sami od sebe nikdy. Za všechno může systém. Loach tím trochu překvapivě zastírá, že neosobní systémové podmínky dostávají do potíží příslušníky prekarizovaných vrstev právě tím, že je k chybování ponoukají a posléze je za ně drakonicky trestají (ku prospěchu jiných). V Loachových postavách nutně chybující proléty ze svého okolí nepoznáte, což je škoda, která se podepisuje na věrohodnosti jinak záslužného snímku. (03.01.2021)

(60/2023) / Ken Loach sa nám pekne rozbehol. Úctihodné v jeho veku. Po veleúspešnom I, Daniel Blake prichádza znovu po pár rokoch s filmom s veľmi podobným námetom a feelom. Nie nadarmo je titulovaný ako master sociálnej drámy. A musím povedať, že Sorry We Missed You ma zasiahol aj viac ako zlatou palmou ocennený predošlý film. Výborné, autentické, depresívne, neokukaný (ne)herci, silná téma. Všetky trademarky dodržané. Záver veľmi silný, ani dobrý, ani zlý (pri tom všetkom čo hlavné postavy zastihlo). Ale smutný veru áno. (8/10) (19.09.2023)

Další z Loachových naštvaných sociálních dramat rozkrývá úroveň po úrovni, proč prekarizace práce představuje jeden z nejhorších symptomů nynějšího ekonomického modelu. Nekompromisní a záměrně frustrující závěr vyvolává soucit a vztek, jejichž kombinace jednak probouzí zájem o ty, kteří za udržování neoliberalismu platí nejvyšší cenu, jednak provokuje k činu. Proto jde o důležitý film a společně s irským dramatem Rosie taky o jeden z nejlepších, které byly v posledních letech k tématu života pracujících natočeny. 80% (05.12.2019)

Sice je asi lepší jezdit někde u PPL než makat na 3 směny ve fabrice mezi úkáčkama, ale 14 hodin a 6 dní v tejdnu bych to dělat taky nechtěl. Jinak já si přivydělávám tim, že rozvážim žrádlo, takže mi ve filmu trochu chybělo, že nejvíc těch problémů vám prostě udělaj dementní zákazníci. Nezvedaj telefony, dávaj špatný adresy, atd... Co se týče filmu, tak ono se tam většinu času nic moc zajímavýho neodehrává. Jsou to takový útržky z běžnýho života lidí z tý chudší vrstvy. Až v závěru se začnou odehrávat nějaký nešťastný události, kdy jedna spustí druhou, druhá třetí a pak už je to jako lavina. A já jenom čekal, jakou tragédií to celý skončí. Ale ono to neskončilo vlastně nijak. Velkym plusem filmu je naprostá věrohodnost a uvěřitelnost a skvělý herecký výkony všech (ne)herců. Sice z toho trochu smrdí taková levičácká propaganda, ale rozhodně zkusim i jiný filmy Kena Loache. 70% (16.12.2021)