Lesní jahody

Na Lesních jahodách se mi nejvíc líbí naprostá nedramatičnost. Hrdina prostě jen jede krajinou a vzpomíná na svůj život, který v podstatě „ukončuje“ převzetím významného ocenění za dlouholetou lékařskou praxi. Současnost (padesátých let) se tu mísí s dávno zašlými časy bohatých rób, křehkého navazování vztahů a dětské bezstarostnosti (která má blízko k té stařecké). Je to trochu sentimentální, trochu smutné, ale ani trochu podbízivě líbivé (jako některé Svěrákovi filmy, které mají k tématu stárnutí také blízko – ale nic proti němu!). (25.03.2006)

Tak v tomto případě jsme se s Bergmanem neplavili na stejných vlnách. Nedokážu říct, zda na tom měla svůj podíl sedmička Neuburgu, která se mi proháněla krví, nebo můj nízký (takřka až chlapecký věk). Čekal jsem záplavu životních pravd a mouder, jak to bývá u Bergmana zvykem, ale dostal jsem pouze rekapitulujícího staříčka, který měl divný sen a na své cestě potkával divné lidi. Nemám pocit, že bych se za celou stopáž dozvěděl něco objevného. Kromě toho forma filmu byla těžce uspávající. Dnes si tedy nebude skládat hold, nýbrž se holt poplave proti proudu. Jeden kus! (26.08.2018)

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami. (18.01.2021)

Od Bergmana sa mi tento film pacil o nieco viac, ako SIEDMA PECAT, ktora bola pre zaujimavost natocena v tom istom roku 1957, ale ani toto nebude film, ktory by sa mi v hlave zapisal, ako nezabudnutelny snimok. Urcite bola tema zaujimava, pretoze kazdy z nas, ak sa dozijeme nejakeho vyssieho veku, si budeme rekapitulovat zivot a premyslat nad smrtou, ci naozaj nieco po smrti je, alebo sa to smrtou vsetko skonci, avsak dolezite v tomto filme bolo vracat sa do minulosti a spominat. Pana Bergmana si urcite budem vazit, ale nie ako oblubeneho rezisera, od ktoreho by som tuzil vidiet vsetky jeho filmy. Mozno si este niekedy pozrem od neho mysterioznu dramu FANNY A ALEXANDER (1982)... 07.07.2010 _______ Victor Sjöström - (Dr. Isak Borg) +++ Bibi Andersson - (Sara) +++ Ingrid Thulin - (Marianne Borg) +++ Gunnar Björnstrand - (Dr. Evald) +++ Jullan Kindahl - (Agda) +++ Folke Sundquist - (Anders) +++ Björn Bjelfvenstam - (Viktor) +++ Max von Sydow - (Henrik Akerman) +++ Hudba: Erik Nordgren a Göte Lovén +++ (07.07.2010)

Zajímavá road-movie mistra Bergmanna. Cesta šestasedmdesátiletého profesora Borga přináší spoustu otázek i (často zdrcujících) odpovědí. Bát se smrti nebo spíš prožitého života? Lesní jahody jsou poutavým pohledem do psychiky a minulosti člověka (nelehké ale provoněné jahůdkami a jinými sladkými vzpomínkami). Působí na diváka nejen sílou a nadčasovostí námětu, ale také skvělými hereckými výkony. Vyniká především Victor Sjöström v roli Borga. Mimochodem to byla jeho role poslední. (01.11.2005)