Dopisy mrtvého

Jak jednou řekl Arnold Jidáš Rimmer: "I ve slově beznaděj...je naděje." Po zbytek večera mě prosím nechte utápět se v depresi. Rád bych toho napsal víc, ale nemám sil. Dopisy mrtvého byl neskutečně surrealistický zážitek. Temný, morbidní, absurdní. Trošku mi to připomínalo videoklip k Sigur Rós - Vaka. Šla z něj stejně zhoubná atmosféra. (08.06.2021)

Nepekné ako má byť. Len tá dvojica doslovných (i keď podnetných) zhrnutí mi tu nezapadla, pôsobia rušivo. Na druhej strane sú ale Listy mŕtveho úprimným naliehaním na svedomie ľudstva, dá sa pochopiť že im to občas skĺzlo do doslovnosti. Možno ani neskĺzlo, možno to takto prístupnejšie vyriešili vedome. [70%] (10.05.2010)

Filmy o tom, jak by vypadal svět po jaderné válce, to bylo vždycky moje. Ať už britská Threads nebo americký Den poté. Deprese, bezvýchodnost, totální apokalypsa. Zničený svět a v něm lidé, kteří se zoufale snaží přežít. Když tyhle (i s mrtvým mužem tři) filmy srovnáte, každý má něco do sebe. Threads jsou trochu televizní, ale zase jdou dobře po faktech a statistikách a nebojí se ukázat i dost ošklivé věci. Den poté je vyměklejší a jak je v USA zvykem, i víc příběhový. Sovětský film je určitě ze všech tří nejpůsobivější a má nejsilnější atmosféru. Dost mi uvízly obrazy zkázy, kdy se zničeným městem plouží postavy v kabátech a maskách, jež je chrání před spadem, a hledají něco k jídlu. Také podobně jako v Threads, i tady je zobrazena státní moc jako nelítostná. Pekelné jsou scény, kdy vojáci střílí do lidí, co jsou venku při zákazu vycházení, nebo doktor, který bez emocí odepíše skupinu malých sirotků, protože podle předpisů mohou do centrálního krytu jen děti zdravé a s oběma rodiči. Prostě obraz, scény, oblečení, hudba... to všechno je perfektní a maximálně působivé. Co už je horší - a proč jsem šel s hodnocením na 4* (a pro hafo lidí si myslím, že to bude i níž) - film se dost vleče, je v něm šílené množství filozofických monologů o tom, jak jsou lidé nepoučitelní a taky centrální příběh není až tak moc silný. Podle mne, kdyby se tam tolik nekecalo, divák by si tyhle věci stejně domyslel a fungovalo by to líp. Nicméně celkově je to povedená záležitost a rozhodně bylo osvěžující vidět film z Ruska, protože to je zkrátka úplně jiný styl, než filmy z GB nebo USA. PS: už jsme to psal u Dnu poté.... teorie nukleární zimy byla mezitím vyvrácena (06.04.2013)

Asi nie je prekvapením, že dosť možno najdepresívnejšie postapo-sci-fi vôbec vzniklo v krajine neobmedzených....pardón, tam, kde zajtra znamená už včera. Film neobsahuje snáď žiaden záber, ktorý by nepôsobil minimálne depresívne, väčšinou je to skľúčenosť a bezvýchodiskovosť, prameniaca z jednotlivých obrazov. V slovách ale občas zaznie aj niečo ako nádej. Dokonca aj to zdobenie vianočného stromčeka môžeme zaradiť medzi najskľučujúcejšie scény celej sci-fi kinematografie vôbec. Že scenár nakoniec prešiel byrokratickým schvaľovaním a keď už prešiel, že bol aj nakrútený a premietaný, je jeden z najväčších zázrakov existencie Sovietskeho zväzu. (30.03.2018)

Sovietske postapokaliptické sci-fi, na čele s Andrejom Tarkovským, sú minimálne, je toho samozrejme viac, do atmosféry neprekonateľné. Cítite tie skľučujúce a nostalgické pocity hlavných postáv unavených životom ale predsa bojujúcich. Nikde sa tu nenachádza nádej, ani štipka náznaku lepšieho života. ľudia umierajú skrytý v bunkroch a dúfajú že imˇaj nabudúce pridelí armáda stravu. Письма мертвого человека rozpráva príbeh starého muža ktorý sa rozhodol obetovať svoj život skupinke chorých detí. Obeta spočívala v tom že sa armáda rozhodla starého muža zachrániť, čo spočiatku nechcela keďže jeho reprodukčné schopnosti sú nulové, a transportovala ho do centrálneho bunkra. Deti o ktorých sa staral zostali v jeho bunkri keďže boli choré a nová spoločnosť potrebuje zdravých jedincov, tak sa rozhodne že sa šachtou na mŕtvoly vráti za nimi. úžasne emotívny soundtrack a obraz plný emócií ma doslova dojal. Interiéri a exteriéri boli to najúžasnejšie a naj uveriteľnejšie s celej snímky. Takto realisticky zničený svet nedokáže nahradiť žiadne predpotopné CGI. Tie betónové zrúcaniny museli byť skutočné takisto ako vojnové vznášadlá, obleky atď. Tarkovského lyrika a zamýšľanie sa nad sebou k tomu dodala svojskú atmosféru.. Ak som to správne pochopil tak nádej v tomto filme spočíva v ďalších generáciách ! (28.04.2014)