Dopisy mrtvého

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (10.01.2008)

Najlepšie vystihuje tento film jeden monológ z neho: „Ľudstvo bol tragický druh. Odsúdený možno už od začiatku. Náš zhubný a krásny osud bol vždy odhryznúť si viac než sme schopní prehltnúť, byť lepší, než príroda zamýšľala. Našli sme v sebe miesto pre súciť, aj keď bol v konflikte zo zákonom prežitia. Vždy sme cítili rešpekt sami k sebe, aj keď nám bol vždy pošľapávaný. Majstrovské stvorenia, chápajúce svoju zbytočnosť a krehkosť. Našli sme v sebe schopnosť milovať. Oh Bože, bolo to tak ťažké! Neúprosný čas zapôsobil, že naše telá, myšlienky a zmysly upadali. Ale človek naďalej miloval. A láska vytvorila umenie, umenie, ktoré odráža našu neúprosnú túžbu po dokonalosti, našu nesmiernu beznádej a náš nekonečný zdesený plač, skučanie zničene mysliacich stvorení v studenej a apatickej vesmírnej púšti. V tejto miestnosti, mnoho nenávistných slov bolo vyslovených proti ľudstvu, opovržlivých a pohŕdavých. Ale nechcem ho zatratiť. Toto chcem povedať: Miloval som ľudstvo. Milujem ho ešte viacej teraz, keď už neexistuje. Milujem ho pre svoj tragický osud. A chcem vám povedať, kolegovia, chcem povedať, že vás milujem“. (07.07.2010)

Sovietske postapokaliptické sci-fi, na čele s Andrejom Tarkovským, sú minimálne, je toho samozrejme viac, do atmosféry neprekonateľné. Cítite tie skľučujúce a nostalgické pocity hlavných postáv unavených životom ale predsa bojujúcich. Nikde sa tu nenachádza nádej, ani štipka náznaku lepšieho života. ľudia umierajú skrytý v bunkroch a dúfajú že imˇaj nabudúce pridelí armáda stravu. Письма мертвого человека rozpráva príbeh starého muža ktorý sa rozhodol obetovať svoj život skupinke chorých detí. Obeta spočívala v tom že sa armáda rozhodla starého muža zachrániť, čo spočiatku nechcela keďže jeho reprodukčné schopnosti sú nulové, a transportovala ho do centrálneho bunkra. Deti o ktorých sa staral zostali v jeho bunkri keďže boli choré a nová spoločnosť potrebuje zdravých jedincov, tak sa rozhodne že sa šachtou na mŕtvoly vráti za nimi. úžasne emotívny soundtrack a obraz plný emócií ma doslova dojal. Interiéri a exteriéri boli to najúžasnejšie a naj uveriteľnejšie s celej snímky. Takto realisticky zničený svet nedokáže nahradiť žiadne predpotopné CGI. Tie betónové zrúcaniny museli byť skutočné takisto ako vojnové vznášadlá, obleky atď. Tarkovského lyrika a zamýšľanie sa nad sebou k tomu dodala svojskú atmosféru.. Ak som to správne pochopil tak nádej v tomto filme spočíva v ďalších generáciách ! (28.04.2014)

Jak jednou řekl Arnold Jidáš Rimmer: "I ve slově beznaděj...je naděje." Po zbytek večera mě prosím nechte utápět se v depresi. Rád bych toho napsal víc, ale nemám sil. Dopisy mrtvého byl neskutečně surrealistický zážitek. Temný, morbidní, absurdní. Trošku mi to připomínalo videoklip k Sigur Rós - Vaka. Šla z něj stejně zhoubná atmosféra. (08.06.2021)

Vrcholným produktem naší civilizace nejsou umělecká díla, vědecké teorie, prodlužování života farmaky, přesunování válečných konfliktů na periferie, ani muzeifikace přírody. Je to konzum, který nemá, a nikdy neměl,svého přirozeného nepřítele. Brzy se pod diktát konzumu dostane celá planeta - samozřejmě až na pár nepodstatných výjimek, které se povezou až na jeho chvostě. Co bude potom je dobře zdokumentováno už teď. "Dopisy" natočené v rámci jedinečné ruské tradice Tarkovskij-Sokurov ukazují konzum obrácený naruby (atomová válka je zde důsledkem, nikoli příčinou): místo barevných fasád domů vytrhané betonové bloky prorostlé dráty, místo nablýskaných aut jejich zdeformované vnitřnosti, místo zahrad s jezírky smrduté kalužiny... ...a místo lidí? Zase jen lidi, pokud zůstali naživu. Scénáristé Boris Strugackij a Konstantin Lopušanskij je generačně vymezují: starci s hrdou rezignací odcházejí do hrobu, střední generace si dělá ještě jakous-takous naději, mládí jde vpřed. (22.09.2014)