Tiché doteky

Nejsem si vlastně vůbec jistý, co jsem to viděl a jak to na mě mělo primárně zapůsobit. Svým trochu až severským nádechem (vím, že geograficky tam Nizozemí ještě nespadá) se ve mně mísily záblesky z prapodivné psychárny jménem Slunovrat a po obeznámení se s větší hloubkou příběhu jsem si párkrát zavzpomínal na řeckou úchylárnu Špičák. Oproti němu sice nejdou Tiché doteky až do nepřípustných detailů, ale nebýt pár potitulkových informací, tak ve vás znechucení bude panovat ještě pár hodin po skončení filmu. (22.02.2020)

Komorný chladný příběh s náladovými dlouhými záběry s pomalým plynutím událostí. Moc nechápu proč ze sebe tolik holek dělá moderní celodenní otrokyně prakticky zdarma. Blízkost řvoucích dětí je asi lákavá, přiučí se jazyk, dokáží si že jsou ve své kleci, která je naštěstí plná světla, potravinově soběstačné a poznají nějaké ošklivé předražené město se stupidními britskými obyvateli stále kvákajícími slovo "amazing". Takhle osobně prohlížet bych se od těch fašounků nenechal i když chápu, že v zdegenerovaném městě je víc gangů než obyvatel. Filmů o au pair jsem již viděl mnoho. Zde není bohatá rodina moc vřelá. Eliška Křenková hraje aupairku, která se zdvořile kontroluje dokonce i když pláče. Když rodinku odhalí, je už až nemocně navázaná na dítě a neschopná změny. Pointu najdete až v závěrečných titulcích. (03.12.2020)

Žádné velké nadšení, no na druhou stranu ani zklamání, proběhlo to tak nějak tiše... Chápu záměr tvůrců, na co upozorňují a před čím varují, to kvituji. Nicméně zvolená forma pro mě nebyla trefou do černého a bohužel ani půvab Elišky Křenkové mě nepřesvědčil... Jeden zoufalý pláč v telefonní budce řízné drama holt neudělá... (08.03.2020)

Nevím jak s tím mám naložit. Nějak mě to nedošlo. Ten rozflákaný PC, oplodňovací scéna, osobní kontrola...Jako náhodně poskládané fotky...Bez ladu a skladu. Že je ta rodina máklá bylo jasné okamžitě, ale ta holka zpočátku reagovala normálně a najednou patřila do klubu máklejch. Titulky na konci sice řeknou co již víte...bylá máklá rodina a byla máklá i ta holka...Nevím, život je někdy na hlavu, a tak i ten film je na hlavu.Eliška typově naprosto ok, ona si s tím svým vykuleným výrazem naivní a lehce ovlivnitelné slečny vystačí celou kariéru .Hrát rozhodně, pokud je typově zvolená umí, je světlým bodem toho filmu. Ten film je pro mě však nezajímavý ..Nevím, jestli je Evropský, jestli je klubový, nebo jen blbost... (01.12.2019)

Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní? (08.07.2019)