Tiché doteky

Zásady rodiny byly většinou na palici, ale můžu vás ubezpečit, že v celkovém důsledku film není až tak polemický, jak se na první pohled může zdát a přežijí ho i duševní mrzáci a srágory. Chtělo to delší stopáž a méně střízlivých záběrů. Škoda. Mohlo to být na plný počet hvězdiček. Eliška Křenková vypadá přitažlivě, když zrovna nenosí okuláry. Jacob Jutte vypadá dost roztomile na to, aby hrál tak těžkou a vážnou roli. Přesto věřím, že tento futuristický herec má před sebou slibnou kariéru. (30.10.2021)

[KVIFF 2019] Takový normální příběh. Zatím. Holka z Čech odjede do Lotyšsko/Holandska hlídat dítě. Takový normální příběh. Zatím. Pak nějaké ty umělecké skrupule, které k tomu patří a jsou sami za sebe trochu únavné. Ale dejme tomu. K tomu nějaký to ubližování. Hm, zajímavé. Už ne tak nějak normální příběh. Zatím. No a poté to už spíše hraničí se sci-fi a divák ani neví o co běží, kdo běží, kam běží. Tam se dostáváme k velkému finále, ve kterém se vlastně dozvídáme, že šlo o skutečnou událost. Což je zajímavost, kterou vlastně skoro nikdo nečekal. Minimálně já ne. Je to zvláštní, protože film tím dostal sílu až v posledních minutách. Nicméně já bych nemluvil o vyloženě špatném díle. Koukáme zde na kus díla, které není špatně udělané. Technicky. Příběhově je to někdy trhanec a někdy mazanec. A někdo má rád holky a někdo vdolky. A já obojí. To nic nemění na potenciálu, který je zde i do budoucna. Ale zatím ne tolik. Ale to nevadí. V celku to stačilo. (07.07.2019)

Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní? (08.07.2019)

Nevím jak s tím mám naložit. Nějak mě to nedošlo. Ten rozflákaný PC, oplodňovací scéna, osobní kontrola...Jako náhodně poskládané fotky...Bez ladu a skladu. Že je ta rodina máklá bylo jasné okamžitě, ale ta holka zpočátku reagovala normálně a najednou patřila do klubu máklejch. Titulky na konci sice řeknou co již víte...bylá máklá rodina a byla máklá i ta holka...Nevím, život je někdy na hlavu, a tak i ten film je na hlavu.Eliška typově naprosto ok, ona si s tím svým vykuleným výrazem naivní a lehce ovlivnitelné slečny vystačí celou kariéru .Hrát rozhodně, pokud je typově zvolená umí, je světlým bodem toho filmu. Ten film je pro mě však nezajímavý ..Nevím, jestli je Evropský, jestli je klubový, nebo jen blbost... (01.12.2019)

Mám velké pochopení pro úlohu mladého ambiciozního českého filmaře, který musí ustát vyčerpávající podmínky koprodukcí ve snaze vymanit se z tuzemského prostředí, aby mu to pak ujelo natolik, že ty jeho evropské vzory můžete přímo chytat ze sedačky, jak tryskají z plátna. Kdybych ale nechal promlouvat jen své sympatie, tak by to bylo ode mě povýšené, takže smolík pacholík - Tiché doteky mají bezpochyby své dílčí kvality, ale úplně vadný koncept, který vysvětlí pozadí naprosto všech zobrazených událostí až závěrečným titulkem. Do té doby nenabídne jedinou stopu k tomu o jaký film se jedná a tančí akorát se zpola hororově zpracovanou zápletkou o naprosto dehumanizovaném společenství boháčů připomínajících třeba vlámského Borgmana. Celý snímek je navíc výrazně obrazově i zvukově stylizovaný, takže když se v závěru dozvíme, že variuje skutečné události o skutečné organizaci, dojde nám, že jsme se stali akorát obětí opravdu důkladné manipulace, nehledě na to, co si o oné organizaci můžeme jinak myslet. Osobně s tím mám menší problém, než by měla mít většina lidí, protože jsem si vědom, že film obecně je manipulací. Nicméně tady už se překročila pomyslná čára. (05.01.2020)