Jako v zrcadle

Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. (12.04.2015)

Dievčina menom Karin potrebuje ústavnú starostlivosť a predsa je doma. Otecko intelektuál sa trápi jej stavom a píše knižku. Dokonca odíde na tvorivý pobyt do Švajčiarska (odkiaľ sa na začiatku filmu vracia), čím dáva jasne najavo, kto je pre neho najdôležitejší. On sám. Manžel Kariny je lekár, no utrápenej duši pomôcť nevie. Brat by sestre pomohol, ale bojuje s vlastnými ťažkosťami. Problémy intelektuálov a lekárov, ich potomkov v typicky pochmúrnom bergmanovskom ladení. Bez východiska. Teda ak za východisko nepovažujete permanentnú ústavnú starostlivosť o mladého, fyzicky zdravého človeka. (06.07.2020)

"Když se dlouho díváš s hlavou na stranu, uvidíš hrozné věci. A přitom lákavé." Měl jsem pocit, že po sedmnácti filmech mě Bergman už nemůže překvapit, ale stalo se. Bůh jako členovec s chladnýma očima, hledání lásky kdesi mezi nesplnitelnými uměleckými ambicemi a nevyléčitelnou psychickou nemocí, rohaté zrcadlo na zdi a v pozadí Bachova suita pro cello D-moll. (03.05.2015)

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. (01.01.2010)

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)