Jako v zrcadle

Stojím pevně za Bergmanem a respektuji jeho tvůrčí myšlení, v tomto případě hledání lásky a boží naděje skrze duševní utrpení milovaného bližního, ale Jako v zrcadle mi až moc nápadně připomínalo melancholické snímky Michelangela Antonioniho. Ukrutně vleklé tempo, spousta existenciálních dialogů, dlouhé detailní záběry na obličej klíčové ženské hrdinky a hlavně spousta povinné tématické vaty, která vyplňuje prázdný prostor v jednoduchém, ale zbytečně nafouknutém příběhu čtyř postav. Opět oceňuji mystickou formální úroveň a působivou hru stínů, ale obsahově jsem zklamán - zápletka kolem těžké duševní choroby vypadá zajímavě, ale v souhře s tradičně neuchopitelnými charaktery svých postav, více racionálních než emocionálních, působí dost neuvěřitelně a falešně. Kéž by Ingmar raději napsal trochu více uvolněných komedií, Úsměvy letní noci mě oslovily daleko více.... (13.02.2016)

Připomnělo mi to Felliniho 8 a 1/2. Těžký, bezvýchodný film, který se vleče jako by mu někdo přerazil obě nohy. Dusivé a potemnělé svědectví o rozpadu osobnosti, hledání boha a lásky k bližnímu, zároveň tápavé tázání se po ceně umění tváří tvář konkrétní tragédii života. Vynikající exteriéry ostrova Fårö (?) dodávají tradičně strhujícím hereckým výkonům ještě více autenticity. Někdy jde film tak hluboko, až mrazí, jindy se trochu zmítá v jakési tvůrčí beznaději... Dan9K: nad tvým komentářem mě napadá neodbytná otázka, kolik jeho filmů jsi skutečně viděl. Tipoval bych dva a z rychlíku Stockholm—Göteborg... Nebetyčná kravina, bohužel. (26.11.2008)

Už jsem to psal. Ingmar Bergman je ve světě filmu pojmem. V tomhle ohledu jsem ale filmovej barbar a Through a Glass Darkly je teprve třetím filmem co jsem od něho viděl(alespoň se mám pořád na co těšit a co objevovat). I zde Bergman divákovi předkládá silný drama. Tentokráte psychologický rozklad osobnosti trpící schizofrenií. Slabší 4hvězdy. (23.08.2023)

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)

Entuziazmus Bergmana vo viere v Boha, ktorý mi stále viac predostiera, s režisérom síce nezdieľam, no spôsob, akým ho vie podať, je fascinujúci. A tiež si tam každý môže nájsť niečo svoje. Napríklad sledovanie psychicky chorého človeka, ktorý má už problém rozlíšiť, čo je skutočnosť a pravda, slúži ostatným zúčastneným paradoxne na poznanie týchto javov. Toľko aj k názvu filmu z môjho pohľadu. (03.02.2013)