La Vie devant soi

Zajímavý oscarový multi-kulti film z doby, kdy ještě tyto motivy nepředstavovaly tolik obehrané motivy řádky oceňovaných snímků, ba v rámci Francie 70. let na mě příběh zasazený do čtvrtě plné Arabů, muslimů a černochů dokázal působit zajímavě odlišným dojmem. Moshé Mizrahi, rodák z Egyptu, který zahájil svou režisérskou dráhu v Izraelu a následně se prosadil ve Francii, kde dříve filmařinu studoval, jistě měl z čeho v rámci svých zkušeností čerpat a linie s vnitřním náboženských konfliktem, do něhož je zahnán arabský otec hledající ztraceného kluka, jakoby vypadla z izraelských bourekas filmů, které taky Mizrahi ve své domovině natáčel. Národostní, rasovou i náboženskou pestrost postav vizuálně doplňuje rovněž spousta nejrůznějších barev, které tu doslova zdobí mnohé interiéry a šatství především hlavní postavy. Až kouzelně barevné jsou chvilky, kdy se díváme na svět z pohledu dětských postav, jako hned v první scéně s opuštěným klukem jménem Momo, kterého v protizáběru přivítá empatická madam Rosa s pěti panáčky na maňušce. Příběh o jiné tváři bývalé prostitutky a dlouholeté sociální pomoci opuštěným dětem mohl spadnout do sladkobolného dojáku, ale nestalo se, Mizrahi za mě zvládl drama, z nějž plynou emoce nevtíravým a přirozeným způsobem, dialogy mnohdy prohloubí odlišný pohled na problém, např. pokud jde o židovskou tradici proti reálným zákonům ohledně eutanaze. Skvělá Simone Signoret předvádí silný výkon v interakci s velmi zdatně hrajícími dětskými protagonisty a arabskými kolegy. [85%] (01.08.2024)

Ústredná francúzska židovská protagonistka - Madame Rosa [Simone Signoretová], následne prevádzkovala akýsi "súkromný detský domov," kdesi v naprosto zapadnutej a zmiešanej parížskej štvrti [Pigalle]; pritom, azda podotknime i to, že medzi jej "chovancami," sa zrovna nachádzal i [ne]vychovaný 11/14 ročný Arab - Mohamed, prezývaný ako Momo, vychovávaný podľa muslimských pravidiel, a ktorý v podstate zároveň predstavoval i určitý druh nádeje do nejasnej budúcnosti; ženská hlavná postava do neho vkladala dôveru, pričom zas na druhej strane sa z mojej strany začala pre zmenu už pomaličky načisto vytrácať, keďže akosi hodne zvláštne dospela až do „morbídneho štádia,” pripomínajúce mi k-o-n-a-n-i-e toho zvráteného jedinca z hororového titulu v podaní Psycha, ale to už vskutku asi predsa trocha príliš predbieham nasledujúce udalosti, plné nesúrodých a zlepených scén, a to teda konkrétne pod taktovkou akéhosi izraelského fušera vo vizáži - Moshéa Mizrahiho! • Nie, a vôbec sa nestotožňujem ani s tým pragmatickým názorom, že tento kinematografický príspevok, napokon celkom nezaslúžene získal i „zlatého plešivca” pre najlepší cudzojazyčný titul na jubilejnom 50. ročníku udeľovania Oscarov®; skoršie to mal mať niekto z tejto dvojice: Zvláštny deň alebo Ten tajomný objekt túžby. • JIDIŠ OKIENKO : „Považujem sa za cadika, a nechcem tu byť teraz za nejakého dybuka, ale toto spracovanie v podobe La Vie devant soi, mi robilo značné cores, pretože hlavný magid, zosobňoval mešuge štýl, na ktorý si nie a nie poriadne zvyknúť, čiže tým pádom sme si takmer ani nijako zvlášť zase neporozumeli, čo mi tentoraz až tak extra neprekážalo.” (06.08.2024)

genialna Simone Signoret vroli zydovky /sama bola mix, jej otec bol zyd, matka tusim nejaka krestanska odnoz, neviem rychlo aka/, ktora prezia Auschwitz Birkenau. Pomaha jej jedno z deti - o holokauste som videl uz x filmov /kvalitne veci/ , no a toto je jeden za najlepsich filmov o vyrovanavani sa s touto temou dobou. Moshe Mizrahi ako reziser vynimocne dokazal, ze kvalitna tema sa rovna aj kvalitny film : 81 % (06.10.2020)

Byla jednou jedna paní Rosa. Židovka, bývala prostitutka, která s úderem padesátky z etických důvodů skončila se svou práci a místo toho se začla starat o děti dalších prostititutek, protože jsou to přece děti jako každé jiné. A ze všech svých svěrenců si nejvíce oblíbila muslimského chlapce Moma, se kterým tráví poslední roky svého života výhlížející smrt. Příběh o muslimském chlapci a stárnourcí paní, co se o něj stará nevypadal zpracováním na nic převratného, ale působil na mě již od začátku pěkně. A nakonec mě postupný vývoj vztahu mezi Momem a Rosou, kdy čím dál víc začala vyhlížet smrt, tak se role pečovatele obrátily a začaly si být čím dál blíž, vpodstatě jedinnými sami pro sebe oslovil natolik, že jsem bez problémů obešel bez většího prostoru pro vedlejší postavy a línie a to důkladné zaměření na vztah mezi chlapcem a paní celkem kvitoval a svým způsobem mě (hlavně čím dál víc směrem ke konci) pohltil, i přinesl několik vyloženě silných momentů. Přestože film k mému překvapení dokonce získal Oscara, nebál bych se ho nazvat až nízkorozpočtovým komorním dramatem, kde jsou důležité hlavně hlavní dvě postavy, jejich vztah, vzájemné dialogy, lidskost a skvělý výkon Simone Signoret, která prostě pro tyhle role moudrých žen z lidu byla jako stvořena. (05.03.2021)

Nie je to tak dávno, čo som videla film Michaela Hanekeho "Láska". Tento film je úplne o niečom inom, no na záver rieši podobnú dilemu ako ten prvý. Od začiatku si ma mama Rosa získala. Svojou láskou k deťom bez rozdielu farby pleti, svojimi názormi a životnými postojmi. Po skúsenostiach z koncentračného tábora a neskôr z práce na ulici ako prostitútka, sa rozhodla starať o ich nechcené deti a vychovávať ich podľa viery, ktorú uviedli ich matky. Všetky milovala rovnako, čo vyjadrovala každým pohľadom, mimikou tváre, či gestom. Najsilnejšie puto mala s Momom, ktorý nakoniec tento príbeh aj rozpráva. Simone Signoret bola famózna, v očiach ma neustále šteklilo. Film má multikultúrny presah až do dnešnej doby. 90% (17.08.2024)