Hořký měsíc

Fascinující film. Mohla snad adaptace Brucknerovy stejnojmenné knihy vůbec dopadnout špatně, když ji nenatočil nikdo jiný než mistr v tomto žánru? Přesto mi pořád Brucknerův text přijde o něco lepší než Polanského film - je to velmi dobrý román napsaný intelektuálním a nápaditým stylem, o jeho výjimečně bohatém jazyku nemluvě. Za všechny ty skvělé pasáže Brucknerovy prvotiny bych zde rád ocitoval jednu, aby reprezentovala celkovou myšlenkovou originalitu oné knihy, která se doslova čte jedním dechem: "Nikdo z nás nevěděl, co k němu ten druhý cítí, nikdy nezaznělo žádné "miluji tě". Vyslovit ta slova by bylo znamenalo uzavřít to nijak předem nepromýšlené spojení do rámce citů příliš všedních na okouzlení, které jsme zažívali. Jednoho deštivého večera jsme se tedy loučili na stanovišti taxi s nevysloveným vyznáním. Přesto jsem měl tu odvahu požádat ji o nějakou zástavu přátelství. Nezaváhala ani vteřinu, zvedla uprostřed silnice sukni, obratně si svlékla kalhotky a vsunula mi je do dlaně.... Ze dne na den se zázrak ztratil... Ve své chmurné mysli jsem si ten vyhaslý život opuštěného muže vyplňoval představami plného a intenzivního života Rebečina. Ty spousty hodin, které jsem ztrácel plněním jednotvárných úkolů, jí určitě přinášely nesmírné bohatství zážitků. Jednou jsem s ní mluvil po telefonu: zdálo se, že se dobře baví. I já jsem předstíral, že je mi skvěle, jako správná oběť kruté nenucenosti, která přikazuje moderním milencům považovat utrpení za něco nevhodného a žárlivost za nedostatek dobrého vychování. Těžko jsem se smiřoval s tím, že nepřítomnost milované osoby se u každého projevuje různými symptomy, chtěl jsem, aby u obou byla jasně a zřetelně viditelná bolest. Bylo mi mi dobře při pomyšlení, že je Rebecca dramaticky zoufalá z našeho odloučení a že se trápí smutkem. Copak je možné, že jí chybím jen občas? Po tom všem, co jsme spolu prožili? Do mysli se mi vloudilo strašlivé podezření: a co když žije pořád stejným rytmem? Co když to, co jsem já cítil jako něco výjimečného, jí připadá jako naprostá banalita?... Není pochyb, karty byly špatně rozdány a já jediný jsem měl trpět. Tahle představa mě děsila: proklínal jsem existenci v páru. Dříve, než vám dá pocit bezpečí, sevře váš život kolem jedné jediné bytosti a učiní vás závislým na jejím sebemenším rozmaru. Milovat znamená dobrovolně poskytnout tomu druhému neomezenou moc nad sebou samým. Jak jsem jen mohl připustit vlastní zotročení?..." Brilantní text. UPDATE 23.2. 2017 - Jak jsem byl z tohoto filmu kdysi unešený, po nové projekci po letech musím své tehdejší nadšení silně krotit. V první řadě mě na tom filmu popuzuje to, jak se někdy až nepochopitelně odklání od předlohy - všechny postavy mají jiná jména i povolání (to jako proč?), některé románové postavy byly z filmu zcela vypuštěny, stejně jako mnoho důležitých pasáží (po jejichž vynechání nedává filmový děj mnohdy smysl), a film se od předlohy radikálně odklání i ve svém závěru. Celý film na mě navíc působil nepříjemně laciným a "ušmudlaně devadesátkovým" dojmem - především kvůli kameře a použitému soundtracku. Nebavilo mě moc ani obsazení - Hugha Granta jsem nikdy nemusel, a ani zbytek herců ve mně nevyvolává nějaké větší nadšení. Za mě nově strašné zklamání, hraničící až s rozčarovaností nad tím, jak moc - a pro mě zcela nepochopitelně - se ten film odklání od skvělého textu předlohy. UPDATE 4.2.2021 - Na nové zhlédnutí po letech mě to kupodivu zase hodně bavilo, asi jak jsem už zapomněl tu předlohu, a zbavil se tak tendence srovnávat ji s filmem. Obsazení i herecké výkony jsou absolutně bezchybné, má to skvělý soundtrack (ta Vangelisova hudba je skutečně nádherná), a navzdory tomu, že to má přes 2 hodiny, se mi tam ani na chvílí nevkrádala nuda, a bavilo mě to sledovat. (01.11.2011) (méně) (více)