Slepá ulička
Cul-de-sac
Slepá ulička
Režie:
Roman PolańskiKamera:
Gilbert TaylorHudba:
Krzysztof KomedaHrají:
Donald Pleasence, Françoise Dorléac, Lionel Stander, Jack MacGowran, Iain Quarrier, Jacqueline Bisset, Geoffrey Sumner, Renee Houston, Robert Dorning (více)Obsahy(1)
Osudu neunikneš ani na opuštěném starobylém hradě. Na tom starém hradě na northumberlandském pobřeží měl prý kdysi Sir Walter Scott napsat svého Roba Roye. Dodnes se tu dochoval jeho autentický husí brk i mnohé další památky Mistrovy osobnosti. Tak to alespoň nečetným návštěvníkům své "pevnosti", jak tomu sídlu hrdě říká, tvrdí jeho momentální výstřední majitel. Angličan George, který tu žije se svou mladou, krásnou francouzskou manželkou. Bál se možná, když se zbavoval svého prosperujícího podniku a rozhodoval se pro život v ústraní, aby mu ji svody velkoměsta neodvedly. Neuvědomil si ovšem, že Osudu člověk neunikne. A "Osud" se právě v této chvíli k této výspě civilizace neodvratně blíží. Osud v podobě dvou raněných gangsterů, kteří se po zpackané akci nutně potřebují alespoň na chvíli někam zašít. A jelikož široko daleko není nic vhodnějšího...
Slepou uličku natočil podle vlastního scénáře režisér Roman Polanski v roce 1966, těsně před tím, než odešel do Hollywoodu. Nezapřel v ní charakteristické rysy své tvorby, především hluboké zaujetí všemožnými úchylkami lidské psychiky. A dokázal navíc z tohoto na první pohled pouhého thrilleru - neboli příběhu dvou raněných gangsterů, terorizujících manželský pár - vytěžit nemalou dávku černého humoru. Snímek byl v r. 1966 oceněn na MFF v Berlíně Zlatým medvědem.
(Česká televize)
Recenze (33)
Polanski byl fascinován a přitahován ženskou amorálností a krutostí. Většina jeho filmů se nějakým způsobem dotýká tohoto tématu. Teresa se provdala za zbabělce a slabocha, protože cití rozkoš při jeho týrání, nehledě na to, že jeho peníze ji poskytují základnu pro sexuální výboje. Paradoxně pak přicházející zločinec nemění jejich život v teror, ale přirozeně zapadne do hry a přidruží se k ponižování (v jaké situaci a v jakých šatech potká lupič George??). Přátelé pak u nich stráví oběd, aniž by si něčeho podstatného všimli a situaci vyhrotí náhodně malý kluk - nikoliv zločinec. Sice by filmu prospěl trochu větší spád, ale pokud ho vnímáme jako psychologickou studii ponižování a nikoliv jako thriller či komedii, vše je na svém místě. ()
Takový Tarantinův pradědeček se Standerovým waitsovským hlasem jako přívažkem. Před lety se mi to zdálo hrozně cynické, ale časy se mění, dnes se u toho bavím mimořádně. ()
Zkoušel jsem čtyřikrát, a pokaždé tento "film" vzdal, víckrát to zkoušet nebudu (podobná zkušenost s jeho pozdějším Che?). Polanského mám velmi rád, zde si s ním vůbec nerozumím. Mistr komorních dramat s hrůzastršnými či drastickými prvky neměl ztrácet čas a soustředění zbytečnostmi. ()
Jeden z mála Mistrových reliktů ze starých dob, který jsem dosud neviděl, víceméně nezklamal. Snímek z doby, kdy Polanski pendloval po Evropě, a tam, kde zakotvil o něco déle (= kde dostal peníze) něco natočil. „Cul-de-sac” v ničem zásadním nevybočuje ze záznamů posedlosti fenoménem „navrch-huj-vespod-fuj-vice-versa” (alespoň mně připadal "gangster" nejsnesitelnější figurou ve filmu), který s oblibou zpracovává s použitím metody dlouhý režisérský bič na malém dvorku, jímž je v tomto případě nikoliv byt, činžák, nebo chata, nýbrž rovnou tvrz, k níž cestu periodicky (ale nepravidelně, ha ha ha ha ha) zaplavuje příliv. Neprozradím snad příliš, když poznamenám, že oficiální tagline slibující „příběh dvou raněných gangsterů, terorizujících manželský pár" možná trochu a možná úmyslně mlží, protože * nebyl by to jinak Polanski! * to je naštěstí podstatně složitější. Film má s ohledem na bezdějovost opulentní stopáž, na níž se dostane prostoru labužnicky promyšleným recipročním svinstvům mezi všemi použitými figurami. Po nějaké jednotící myšlénce jsem nepátral a epizůdkami zla se výborně bavil - hlavně tedy proto, že je to strašně povědomé, a že se to tentokrát odehrávalo za neprodyšným sklem obrazovky. (Zítra v práci, kde to bude naživo, se asi tolik bavit nebudu.) Jako obvykle se tu schází luxusní herecká parta, z níž tentokrát vyčuhuje šaškující Donald Pleasance a až podezřele věrně buranský Lionel Stander. ()
Žánr mi nejvíc spadá do absurdního dramatu. Jednoduchý děj, podivně jednající postavy, komické prvky a sem tam nějaká krev. Ale jako většina podobných filmů strádá nedostatečnou zápletkou a plytkým dějem, takže není nic, co by film posouvalo vpřed a drželo má víčka otevřená. ()
Pre režiséra možno srdcová záležitosť, ale mňa si film nezískal, popravde som mu možno ani nepochopil. Mala to byť groteska pre intelektuálov, alebo metafora na nezvaných hostí, ktorí sa stanú jednu chvíľu pánmi domu, druhú sluhami, tretiu vyhnancami, ktorých nik nechce? Ťažko povedať, ak má byť ten nezvaný hosť komunizmus, ktorý príde, užije si a odíde a my bez neho zošalieme, lebo nevieme čo s voľnosťou, tak je to veľmi odvážny pohľad na vec. Lenže zároveň podaný tak nezáživnou a nevtipnou formou, až som mal čo robiť film vôbec dopozerať. // Ani druhá projekcia výsledný dojem nezlepšila, tu sa s Polanskim míňame. ()
Od Romana Polanského je "Ve slepé uličce" vcelku netradičním filmem a to především díky tomu, že se mimo jiné jedná i o komedii. Celkově ho oproti jeho jiným dílům i já vidím slabší, ale ne zas tak příliš. Ona právě ta komediální část má několik velice povedených hlášek a scén celkově. Tohle ovšem není to hlavní, co nám film přináší... tím hlavním je opět rozbor jednoho vztahu, vztahu jak jinak než poněkud netradičního. Tady je Polanski silný a film se díky tomu stává podstatně zajímavějším. Z herců se mi nejvíce líbil Lionel Stander, ale své odehráli i Donald Pleasence a Françoise Dorléac... škoda ji. Tedy u mě převládá spokojenost, i když sovy ještě pár týdnů slyšet nepotřebuji. 70% ()
Zajímavý námět, nicméně samotný děj, příběh i herci (včetně dr. Loomise z Halloweenu) dost slabí. Přál bych si remake z dnešní doby v režii třeba Sama Mendese. ()
Bizarní komedie? Syrový thriller? Psychodrama? Vyberte si. On ten Polanski taky nebude moc normální... ()
Polanského blbinka. Celý príbeh zasadený na hrad, kde sa majiteľ len prizerá ako mu gangster okupuje jeho priestor. Lionel Stander i vďaka svojmu zjavu a výrazu hrá gangstra, ktorému dokážem uveriť, lebo je to podporené i jeho slovom a správaním. No jeho parťák Albie v aute, hraný Jackom MacGowranom, je nevhodný výber. Veď videli ste už niekedy gangstra s ustráchaným výrazom a lenonkami na očiach? On je tak dobrý ako úradník do banky, ale nie ako týpek čo čaká na Katelbacha :) Keď sa vrátim k majiteľovi hradu, ktorého stvárnil Pleasance - ten ma neustále štval, že si pred vlastnou ženou nechal brnkať po nose ako ťuťmák. Polanského úchylky ako kopec vajec v chladničke, či prerobený kurník na garáž, lebo veď gangster rád parkuje v garáži... to sú kúsky, pri ktorých ma rozosmial. Ináč som filmu o osude moc neveril, keď sa mu dotknutý netúži vôbec vzoprieť. ()
Bylo by chybou dívat se na tento film jako na thriller, tím totiž tak uplně není. Uchvátil mě nezvyklým prostředím ostrova Lindisfarne a dobře budovanou atmosférou života na něm. Chtěl bych mít na DVD. ()
Poněkud ukřičený komediální thriller s nejasným vyzněním. Donalda Pleasence mám moc rád, ale v některých snímcích se mi zdá jeho výkon tak otravný, že ho sotva mohu vystát. To je třeba případ filmu Souboj o poklad Yankee Zephyru a právě tohoto Polanského počinu. ()
Ve slepé uličce je filmovou anekdotou v estetické, poetické i nihilistické stylizaci. Roman Polanski ve vlastnoruční parafrázi Čekání na Godota předložil maximální zátěžovou zkoušku psychické odolnosti lidského organismu. Stroze odlehlé místo northumberlandského hradu Lindisfarne na stejnojmenném ostrůvku v zajetí přílivové vlny je příhodnou kulisou pro svatbu a bujarý mumraj nihilistického povyražení lidské existence, pohrává si s formičkami niterného odcizení, nervového vypětí, frustrace, dominance a podřízenosti. Každý jednotlivý stav se nakonec stává bezvýchodným pro podstatu dosud známého a preferovaného způsobu života. Nihilismus v toužebně dychtivém pohybu obrazu nevynechá nikoho bez povšimnutí ve své zběsilosti po zlomyslných kouscích a i přes zdánlivé chvilky zklidnění stále stupňuje napětí vzájemných vztahů až do absurdních podob a neopakovatelných krás života. Tento způsob černého humoru psychothrilleru sluší, obraz se nezříká ani poetického komponování, ani estetického uspořádání. Prvním nešťastníkem zlomyslně stylizovaných hrátek je George (velmi dobrý Donald Pleasence), kultivovaný hradní pán. Jeho vnitřní strach a úzkostlivé lpění na manželském štěstí ho vyhání do lidské odloučenosti, přesto ani ta nedokáže přinést dlouhodobou jistotu. Sázka na jednu kartu ho pomaloučku nutí překročit limity vlastního morálního přesvědčení a neobvyklý životní skutek ho bez vyzvání přivádí až na křižovatku dosavadního způsobu života. Druhým nešťastníkem přelomových životních událostí je Teresa (velmi zajímavá Françoise Dorléac), Georgeova mladá manželka. Nevybouřené mládí a odlehlá izolovanost místa ji nutí vyhledávat zábavu, která je zároveň i mužovým trestem. Závažnost okamžiku strhává bez mrknutí oka všechny masky konvenčního chování, rozvrat zdá se být nevyhnutelný. Třetím nešťastníkem zlomyslného jitření je Richard Dickey (pozoruhodný Lionel Stander), drsný gangster na útěku z nepříliš povedené akce. Touha po životě a nelegální status živnosti ho vrhá do pozice nevybíravého chování, pud sebezáchovy využívá nasbírané zkušenosti a bez slitování se blíží své soukromé záchraně. Z dalších rolí: Dickeyho méně šťastný partner gangsterské obživy Albie (Jack MacGowran), mladý a vytrvalý Teresin amant z blízkého sousedství Christopher (Iain Quarrier), jeho přátelští rodiče (Geoffrey Sumner a Renee Houston), dávný a současně také otravný Georgeův kamarád z mládí a podnikatelské živnosti Philip Fairweather (Robert Dorning), jeho pokrytecky kritická manželka Marion (Marie Kean), nezvedený spratek a malý synek Fairweatherů Nicholas (Trevor Delaney), Teresina nová zábava Cecil (William Franklyn), a známá Fairweatherů na návštěvě hradu Jacqueline (Jacqueline Bisset). Ve slepé uličce je nezávazně nevázanou zábavou, formovanou a stylizovanou černým humorem, poetickým výrazem a také samozvanou zkázou podstaty lidské existence. Čekání na Godota našlo své uvolněné využití touhy, očekávání i rozpadu. Velmi osobité přizpůsobení filmové estetiky pro píseň zuřivosti filmové zábavy! () (méně) (více)