Konec dětství

Jednobarevné slepice obvykle tu kropenatou uklovou...někdy až k smrti. 1) Na jedné straně jsou vesničtí burani, na straně druhé přecitlivělý osamocený zženštilý chlapec s podivným vztahem k drůbeži. Smrt matky jako jediného člověka, k němuž měl Mudge pravděpodobně blízko (otec své city neumí vyjádřit) slouží jako spouštěč dalších událostí. 2) 18letému Emilu Hirschovi (Duncan Mudge) sice více věřím jeho drzé fracky, ale herec jeho formátu zvládne vše...i trochu jetého vesničánka z vermontského venkova. 22letý Tom Guiry (kamarád Perry) pak dodal trochu té chlapské přitažlivosti. 3) Režisér Michael Burke na stejné téma natočil o pět let dříve dvacetiminutový film Fishbelly White, který je součástí kompilace krátkých filmů s gayovskou tématikou Boys Life 5. (02.05.2014)

Nerozumiem. Malo ísť o zvýšenie tolerancie k takémuto typu správania? Skôr by sa hodilo vypočutie psychoterapeuta ako pestovať čosi tak nedefinovateľné ako toleranciu (ktorá sa mi spája skôr s ignorantstvom - nechajme sa navzájom na pokoji, nech sme akýkoľvek). Toľko k vyzneniu. K obsahu: že sa chlapec správal odpudivo? Správal. Nechával si srať sliepku na košeľu akoby to bolo v poriadku, strkal si jej hlavu do úst, hral si s prsnými bradavkami navlečený v matkinom župane, a záver? - na zgrcanie. Na rozdiel od kleopatry si myslím, že toto s Kesom veľa spoločné nemá (okrem outsiderstva teenagera). U Loacha bol vzťah chlapca a vtáka symbolom slobody a pocitu šťastia, ktoré sa chlapcovi nedostávali v sociálne slabom prostredí domova ani v škole, tu išlo o ukázanie chlapcovej osamelej frustrácie po smrti milovanej matky. Chýbajúce puto vypĺňal kontaktom s niekým, kto prejavil záujem, či to bola sliepka, sused , partia z auta, prísny a citovo chladný otec, alebo fixáciou na veci (matkine šaty). Vôbec nezdieľam presvečenie Radka99, že veci na svete sú len bolestné a zraňujúce. Masochistické bolestínstvo a rochnenie sa v pocite životného smútku a utrpenia, ktoré bolo typické pre časť starovekých mysliteľov sa zvláštnymi cestami neoliberálnej filozofie vzdávania holdu abiotickým formám správania (sexuálneho, sociopatického) stalo príznačné pre určitú časť "nezávislej umeleckej" tvorby súčasnosti, spätej s nenávisťou k pocitom životného šťastia a radosti. A tak film, ktorý z filmárskeho hľadiska predstavuje čistý priemer, z dejového len lineárne odrozprávaný príbeh, stráca u mňa body zaraďujúce ho k možnému priemeru práve svojím vyznením (nájdenie citov a zblíženie len prostredníctvom utrpenia, snaha o akceptovanie duševne zranených ich ponechaním vlastnému trápeniu sa), nezlučiteľným s mojim pohľadom na svet okolo. (15.10.2008)

Amerických dramat o outsiderství, příběhy z venkova, kde chlapcům umírají matky a ti pak zůstávají s přísným otcem, jsem viděl nejméně dva tucty. Občas vidíme pěkně nasnímanou krajinku, předem čitelné scény, podkreslené drnkáním akustické kytary. Konec dětství začíná úplně stejně. Ovšem narozdíl od ostatních má nepříliš čitelný příběh, který naznačí, kam se bude ubírat, ale nakonec v poslední vteřině uhne z vyšlapené cestičky a občas připraví nečekanou drobnost. Emile Hirsch svým nepřehlédnutelným hereckým výkonem dospívajícího podivína se slepicí ... Konec komentáře. (16.03.2008)

Lidé vymezující se většině ,tedy "normálnímu" , to vždy mají těžké. O co těžší to je v dospívání ? Děti dokáží být velmi kruté a zvláště ty ,co za svou krutost skrývají svou slabost. Emile Hirsch si tu pochvalu ode všech opravdu zasluhuje. On vtiskl Duncanovi takovou opravdovost ,že mě mrazilo po celou dobu a mezi námi ,jsem fakt ráda ,že to byl jen film. (19.03.2008)

Další doklad toho, jak to lidé, co se liší od stáda, mají v životě těžké. Duncan je mimoň, snadný terč pro vrstevníky, nepochopený podivín pro dospělé; přecitlivělý, zmatený chlapec bez matky, s jejíž smrtí se smiřuje prapodivnými způsoby. Jeho blízký vztah k bílému kuřeti je ještě celkem normální, strkat si hlavu zmíněného kuru do úst už však mírně zavání duševní chorobou. Každý, kdo někdy ztratil milovanou osobu vám asi potvrdí, že čichat k jejím šatům je vcelku běžný jev, ale oblékat se do nich (zvláště muž do dámských šatů) je za hranicí zoufalství. Duncanovo hledání sexuální identity mě uvádělo do pocitů studu a trapnosti, scéna ve svatebních šatech byla jen pověstnou poslední kapkou. Pro jednou jsem chápala rozpolcenost a zklamání otce, jeho bezradnost v jednání s podivným potomkem. Asi fakt stárnu...:-) Emile Hirsch podal až příliš přesvědčivý výkon, Duncan byl na můj vkus moc velký magor a jak jsem psala výše, vzbuzoval ve mně spíše rozpaky než lítost. Tím ovšem nechci tvrdit, že by mi jeho vrstevníci byli sympatičtější, to vůbec ne. Tři hvězdy jsou pro tohle drama málo, ovšem emocionálně to na mě bohužel nezapůsobilo tak, jak mělo - jen vím, co jsem měla cítit. A při tolika závažných otázkách a problémech by rozhodně neuškodila o něco delší stopáž. 69% (08.06.2009)