48 hodin v Paříži

Jak Ford tak Polanski mají výrazně na více než-li na skrz na skrz průměrný thiller v atraktivních lokacích Paříže, kde první polovina snímku je výrazně lepší druhé části. Krom tohoto není moc co vytknout, ale ani není moc co chválit. Prostě solidní průměr na víkendový večer u TV. Což vzhledem k dvojici výše zmíněné je málo. (26.04.2005)

Paříž, město, jež má své kouzlo. Zve tě, jako by říkalo, jsi-li zamilovaný, sbal kufry, protějšek, přijeď, garantují ti, že zažiješ nezapomenutelné. Své by o tom mohl vyprávět doktor Walker, muž nápadně podobný Harrisonu Fordovi, uznávaný lékař, Američan. S milovanou chotí trávili v oněch dávno zapomenutých časech, kdy na ně Roman se svým štábem nemířili kamerou, líbanky právě zde, v čarokrásném městě na Seině. Nelze se divit, že byl doktor šťasten, když se dozvěděl, že se konference, jíž se zúčastní, kde vystoupí s referátem, bude konat v Paříži, v městě, na nějž s manželkou tolik rádi vzpomínají. Znáte onen výrok, jenž varuje před vstupem do téže roky? Počítám, že ano, je znám přímo notoricky. Řekl bych, že si doktor Walker pár hodin po příjezdu vyčítal, že jej nedbal. Co se událo? Paříž, město jindy tolik přivětivé, vroucí, manželku páně lékaře Walkera polklo, pohltilo, slehla se po ní zem. Oddaný a milující "pozůstalý" se snaží zburcovat úřady, policii. Vše marně, po boku stojící je prý nevěrnicí; únos, diagnóza doktorova, je prý hypotézou fantasmagoriiní. Vypadá to, vypadá, že si bude muset doktůrek poradit sám, a to v městě, jemuž nerozumí, v městě, jejž nezná... naštěstí či naneštěstí se objeví ona, dívka pohybující se na hraně zákona, jež má s podivuhodným zmizením co do činění... Neděkujte, ono zkratkovité seznámení s příběhem je maličkostí, je bezplatné. Stejně jako nabízené dojmy, respektive neutříbené (pravděpodobně recipientovi obtížně vstřebatelné) myšlenky pulzující v mé mozkovně: tedy osmačtyřicet hodin v Paříži, smysluplně strávený čas, ale šel by strávit smysluplněji; zdánlivě paradoxní, leč vysvětlitelné: jako by se čas zrychlil, netrvalo to čtyřicet osm hodin, ale jen dvě, navíc byl narušen i prostor, jako bych nebyl v Paříži, ale v pokoji, v němž jsem stále, jsem stále v Paříži, nebo jsem tam nikdy nebyl?; baví mne, když je Harrison Ford v situaci, v níž by byl každý ostatní v prdeli definitivně, nevylízal by se, on ale vším proplouvá vcelku bez újmy; irituje mne Emmanuelle Seigner, s tím svým neustálým francouzským vulgarismem na jazyku; Arabové, Židé, wtf?... to je konec přátele, že? ... A to je asi konec, přátele... 75% (23.01.2015)

Rozporuplný Polanského výkon plný strhujúcich momentov, no aj zakopnutí. Akoby sa pán majster nevedeli rozhodnúť, či točia realistický thriller alebo žánrovú hračičku, či sa chcú viac sústrediť na príbeh alebo na formu, akou ho vyrozprávať. Ono je to potom pri sledovaní podobný pocit, ako na húsenkovej dráhe a na uplakanom konci čaká znechucujúca závrať. To všetko by ešte bolo ospravedlniteľné, keby sa dal Frantic označiť za alegóriu na tému "ženatý chlap v zrelom veku a jeho náhodná známosť", lenže ani táto línia, i keď to chvíľami vyzeralo presne tak (ten tanec v arabskom klube nemal chybu), nikam nedošla. Čo je úplne najhoršie, kvôli tejto nekoncepčnosti a nedotiahnutosti je to film, ktorý starne. (október 2009) (10.08.2005)

Tri slabé hviezdičky pre film, ktorý som už kedysi videl a nezaujal ma ani vtedy, ani teraz. Nie je to množstvom názvov, pod ktorými sa premieta, ale krkolomným málo uveriteľným príbehom a správaním sa osôb. Pričom rozbehnuté to je celkom dobre, ale neskôr som cítil rozpaky scenáristu v tom, ako pokračovať a ako to ukončiť. Harrison Ford nemohol takýto film utiahnuť sám a ostatní mu príliš nepomohli. Aj keď som nebol vyslovene naštvaný, trochu som ľutoval, že som dal prednosť tomuto filmu pred spánkom. (30.07.2017)

Nejen velice dobrý thriller, ale také jeden z nejlepších Polanského filmů. Od počátku se buduje pěkně hutná atmosféra. Fordův hrdina neumí francouzsky, takže ve chvíli, kdy mu unesou ženu, stává se skutečným cizincem v cizí zemi. Naráží nejen na jazykovou bariéru, ale také na nedůvěru ze strany představitelů zákona. Polanski spíš než na nervy drásající scény sází na hrdinovu naprostou bezmoc, na jeho snahu, která se tak často zdá marná. Krásným příkladem je třeba scéna ze střechy, kdy padá dolů úplně všechno, dokonce i hrdinovy boty Za zmínku stojí i vtipná přítomnost Yvese Reniera v roli francouzské komisaře (jméno nemá, ale všichni si ho jistě domyslí V poslední třetině mohl film být o něco důraznější, více vygradovaný. To mu ale neubírá nic na onom kouzlu starých filmů, které se už dnes podaří vzkřísit málo komu. (13.08.2005)