Chlast

"Piju já, piju rád." Dánové jsou tedy rození chlastometři. Tady je potřeba smeknout. Mads Mikkelsen pro mě představuje v dánské tvorbě sázku na jistotu. Jeho postavu i kamarády nenapadne nic lepšího než se alkoholu podívat trošku na zoubek. A to včetně během pracovní doby, což by nemuselo být zase tak těžké, pokud by to nebyli učitelé. Škoda nutné závěrečné katarze. 80% (03.05.2021)

Bavilo mě to do chvíle, než se ten tlustej pochcal v posteli. Nedivím se, že to ženskou nepotěšilo, ale tam se z toho dělala vyložená krize. Chápu, že to mělo sloužit jako demonstrativní moment. Horší je, že film od té chvíle ztratil dech. Děj mě přestal zajímat a vlastně jsem jen útrpně čekal na konec. Finální drunken dancing byl ale dobrej. (19.02.2021)

Zajímalo mě, jak Vinterberg zkalí ústřední experiment, který se zcela očekávatelně zvrtne, a nakonec to tedy opravdu není protialkoholická agitka, jako spíš perlivý portrét společnosti, která alkoholem oblévá všechny možné příležitosti, aby něco cítila. V alkoholivých pasážích to je přesně na jiskřivých 0,5 promile, jen by se to nemuselo tolik opakovat. Nikdy to proto úplně nekopne a bude se určitě psát, že to není ani moc vtipné, ani moc dramatické, přesto doufám, že si Mikkelsen zopakuje ten závěrečný taneček třeba na Oscarech. (29.09.2020)

Pořádný delirický odvaz předvedl Mads Mikkelsen až ve skoro stejně starých Rytířích spravedlnosti - tady ho vede Vinterbergova režie pořád jen na půl plynu, až na skoro surrealistickou finální tečku. Chlast je příliš předvídatelný film na to aby dokázal opravdu nakopnout silou svého příběhu, nebo originalitou svého sdělení. 8/10 (06.05.2021)

Někdo by už měl nahlas říct, jak jsou tyhle filmy nudné - tím, jak se vlamují do dávno otevřených dveří - pokud jde o mě, alkoholismus mi přijde - spolu s historickými filmy z časů WWII a filmy o zlých komunistech - jako nejnudnější námět na světě - existuje už tolik filmů, které hlásají stokrát omletou poučku o škodlivosti notorického pití, až mě to prostě už nezajímá, všechny jsou příšerně stejné a nepřicházejí s ničím novým. (Vlastně už začínám být alergický i na ten label "skandinávské kinematografie", který je u nás vydáván automaticky za známku kvality). Navíc se ani nepočítám k fanouškům Vinterbergových filmů nebo Mikkelsenova herectví, obojí mi je v podstatě zcela ukradené, a tak se o mě tento film mohl nanejvýš tak lehce otřít. Čekal jsem - když už ne nějaký závan filmařské invence (za kterou fakt nepovažuji prostřihy na naskakující hodnotu promile hlavních postav) - tak aspoň nějaký brutálně depresivní závěr, který by mnou otřásl a nechal mě něco prožít - nedostal jsem z toho filmu ale v podstatě nic víc, než chuť si taky pořádně přihnout. Podle mě je to jeden z nejpřeceňovanějších filmů poslední doby, který jsem ani původně vidět nechtěl, ale okolnosti nakonec rozhodly jinak, a za sebe nemám problém napsat, že kdybych to neviděl, o nic bych nepřišel. (29.03.2021)