Pianista

Jedno z nejlepších děl polskoamerického (evropského) režiséra ještě roste volbou silného tématu. Židovská etnocida zůstává zlým svědomím nejen těch, kteří ji provozovali - Němci a jejich přisluhovači - , ale i těch, kteří ji umožnili - mnichované a jim blízcí bázlivci, kteří tak dlouho hasili oheň olejem, až v něm málem uhořeli nejen oni, ale i ti, kterým soustavným vydíráním a vyhrožováním vnutili své nedomyšlené představy. Životní příběh všestranného předního polského umělce, strhující drama faktu, smršť likvidující nejen rodiny a ideály, ale celé národy, ponížení, které je nepředstavitelné pro ty, kdo ho nezakusili, to jsou jen některé momenty neobvyklého zorného úhlu, pod nímž jsou pojednávány mezní historické události světových dějin dvacátého století, jak se odehrály a byly zaznamenány bolavým srdcem doživotně poznamenaného jedince na úzkém pruhu středopolské půdy, jímž protéká matka polských řek Visla. To, co se filmu vytýká nejvíce - komornost jeho záběru, jakobynezúčastněnost pohledu na krvavé události nacistického zločinu - je naopak v tomto případě jeho předností. Základní, takto vyjádřený kompoziční princip, začíná svou aplikaci mikrosvětem varšavského rozhlasového studia v okamžiku, kdy začíná válka, vyvracející všechny a všechno z kořenů. Pokračuje druhým mikrosvětem - světem bohaté, kultivované polské rodiny židovského původu a jejím postupným propadem do vyvražďovacích koncentračních táborů s režimem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung). Hrdinův osud-svět se postupně zužuje do jedné místnosti, do velmi občasných kontaktů s krajně omezeným počtem lidí, to vše v líčení, jež nic nezkresluje a do krajnosti téměř reportážní naopak vyhrocuje gradující děsivost zločinů samozvané Třetí říše. A z tohoto hořkého lusthausu (ráje) srdce před námi jako na stříbrném plátně defilují velké události obou varšavských povstání. (Celé dlouhé plochy filmu rámuje hudba především Chopinova. Vyjadřuje a vypovídá jinak nevyjadřitelné.) Protagonista Brody, skvěle zvládající svůj nesnadný part, na ně hledí jako někdo, kdo k nim nepatří. V zápětí se však opakovaně hroutí celá jeho polokonspiračně poslepovaná ilegální existence. Ze smrtelného nebezpečí, do nějž se opakovaně dostává, ho zachraňuje krajně nepravděpodobné: známí z židovské i "árijské" polské umělecké komunity a v posledním okamžiku naprosto nečekaně iluzí zbavený německý důstojník, dobře vědoucí, že válka je prohraná a že hitlerovský židovský mýtus, jeden z největších myšlenkových, ale i existenčních podvodů, nemůže nikdo soudný brát vážně. Úzký záběr hluboké konspirace, tolik sužující osamělou mysl, je unikátním, neopakovatelným kontrastním pohledem mikrosvěta doslova do střev jeho velikostního opaku. (Z okénka se škvírkou nemůžeme nikdy vidět celý svět tak, jak bychom si to sami přáli.) Disponujeme - pokud se nechceme nedobrovolně odevzdat klišé nejrůznějšího druhu - pouze a právě touto drsnou vzpomínkou. Přesto tu cosi "vyčnívá": hrůzně "krásné" masové scény odvozu do transportu, nesnáze městské války, strašlivý, až nezemský vzhled devastovaných varšavských ulic, zmenšující se potravinové příděly, úporné týdny a měsíce fyzického i psychického žití, přežívání a nejčastěji živoření na hraně smrti a života a zcela nakonec jen o vlásek zvládnutá ve válce tak častá hrozba "smrti nedopatřením" od vlastních lidí. Začátek filmu je i jeho koncem: pokračování koncertu a setkání ve stejných prostorách se stejnými lidmi s jednou výjimkou: s výjimkou těch, kdo nepřežili. Intimní pohled na hrůzu si nezadá pranic s tím velkým klasické kamery válečných velkofilmů. PIANISTA přibližuje válku způsobem, kterému nelze uniknout. Válku ne jako střelbu, ale především jako všestranné pustošení všeho a všech. V podobě a poloze, ke které se mimovolně přirovná každý z nás. Polské dílo s evropským rozhledem, zhruba tak můžeme charakterizovat nevšední zážitek, který nám nic nedaruje a netají. Neiluzívní realita. Skutečnost, před kterou nemůžeme, ale také nesmíme utíkat, pokud chceme zůstat lidmi. (25.04.2008) (méně) (více)