Hnus

Z nějakého důvodu jsem si během velmi sugestivního závěru představoval, jak by celá záležitost vyzněla coby televizní reportáž o hrůzném nálezu v jednom panelovém bytě. Jak by byl vykreslen vrah, jak oběti, zda-li by vůbec někoho zajímaly příčiny. Těm je věnováno předchozích devadesát tíživých filmových minut, zahrnujících asi třikrát znásilnění Catherine Deneuve a minimálně jednou Catherine Deneuve procházející v zombie modu Londýnem. Ale ačkoliv (nebo právě proto), že jsem se během nich cítil jako hlavní hrdinka – jako paranoik trpící klaustrofobií, kterému začíná jít na mozek „duševní“ uvěznění mezi čtyřmi stěnami –, nebyl jsem schopen uniknout. Netuším, jestli má jít o výzvu ke zmagoření, nebo naopak o varování před ním, či pouze o atmosférické nahlédnutí do hlavy pacientky, která utekla z pohovky doktora Freuda, psychárna je to každopádně vydařená. 80% Zajímavé komentáře: Jeanne, venus, Jordan, lupuscanis (16.06.2009)

Unikum Hnusu spočívá v tom, že neexperimentuje s formou, nýbrž se sdělením, protože Polanski si je snad více než kdokoliv jiný vědom toho, že význam uměleckého díla hodnotíme podle toho, jak pomohlo progresivnímu společenskému vývoji. Styčný bod mezi experimentem v přírodních vědách a mezi experimentem v umění je nepochybně v jeho velikém společenském dosahu a ve vysoké odpovědnosti, s níž tvůrce k dílu přistupuje. Nikoliv ve formálních kvalitách, jak se domnívali někteří experimentátoři minulosti, kteří sice pronášeli odvážná a sebevědomá slova v teorii, ale v praxi se touha po tvůrčím činu rozmělňovala na drobné grešličky a heslem experimentu se často kryla tvůrčí neschopnost. Nejednou se experimentem omlouval nedonošený tvar a místo odvážných uměleckých činů se objevovala předčasně narozená nedochůdčata režisérských mláďat nebo šarlatánů, prohlašovaná s podivuhodnou odvahou za podniky „avantgardního“ umění. Nastal typický případ inflace, kdy mince ztrácí hodnotu a kdy ze situace těží paraziti a spekulanti. Kdejaký mladíček kladl si ambice objevovat nový svět a domníval se, že bojuje proti šosáctví, ve skutečnosti však právě šosáctví sloužil - protože nejlepší obranou zpátečníků bylo vylámat experimentálnímu umění zuby tím, že se stlačoval umělecký experiment na oblast pouze formální. Tak přestával být umělecký experiment nebezpečným a měnil se v pravý opak; šosácky chápaný „experiment“ nepomáhal kupředu progresivním silám, ale stlačoval umění na záležitost formální, a tím je odváděl od skutečnosti. Proto zvolil Polanski závažné téma, jež odvádí diváka od stylu k samotnému sdělení; odpovídají tomu i naturalistické scény (vraždy), jež na rozdíl od hitchcockovského konstruktivistického střihu pracují výhradně se záběrem. A stejně jako si Godard v 60. letech opakovaně dovoloval jistý impertinentní žertík a do sexuální ikony Belmonda nechával prostupovat intelektuála v krizi, i krásku Catherine Deneuve zastihl film v prekérní situaci, jež možná neodpovídá pravděpodobnosti, ale podtrhává nosnou, do postavy Catherine vepsanou látku. (31.03.2009)

Hnus je Bergmanovka jak vyšitá. Dvě sestry, co spolu neumí vycházet, psychické poruchy, děsivé scény.. A také to je (bohužel) film, jehož příběh se dá shrnout do té nejjednoduší věty, obsahující jen podmět a přísudek: Žena se zblázní. Nic jiného se tam opravdu nestane; celou hodinu a čtyřicet minut sledujeme pozvolný přechod od malých podivnůstek jisté slečny k jejímu bestiálnímu řádění. Slovo pozvolný je tu opravdu na místě, ostatně kvůli tomu je mé hodnocení průměrné. Sledovat několik minut Catherine Deneuve jak leží na posteli a kouká do blba nebo jak sedí v autě a kouká do blba nebo jak je v práci a sedí a kouká do blba, to mi chtě nechtě po vyčerpávajícím dni zavíralo oči. Na druhou stranu nižší hodnocení dát také nemohu, protože když už se tam něco konečně stalo, tak to stálo za to. (02.10.2008)

Totální psychárna o mladé krásně ženě, která oproti všem představám společnosti má ze sexu hnusné pocity, zdají se jí hnusné sny plné sexuálního násilí. Polanski však naskytl divákovi pohled jaksi zvenčí, koukneme se nezúčastněně na trochu sexuálního násilí, nebudem to nijak komentovat a jdeme dál. Dáme k jídlu králíka, pokud vám tedy nebude vadit, že jeho tělo se rozkládá a smrdí. Hnus. Uchvácen krásnou Catherine Deneuve a jejím hereckým projevem, přiznám se, i o plném hodnocení jsem uvažoval. Zajímavosti: První film, který zobrazuje ženský orgasmus (i když jen zvukově), který prošel britskými cenzory. *** Časopis Premiere zařadil film mezi 25 nejnebezpečnějších filmů všech dob. (10.05.2009)