Režie:
Roman PolańskiKamera:
Gilbert TaylorHrají:
Catherine Deneuve, Ian Hendry, Helen Fraser, Valerie Taylor, Mike Pratt, Yvonne Furneaux, Roman Polański, Renee Houston, James Villiers, John Fraser (více)Obsahy(1)
V londýnském bytě spolu žijí dvě naprosto rozdílné sestry Helen (Yvonne Fourneaux) a Carol (Catherine Deneuve). Společenská Helen nachází plné uspokojení v milostném poměru s ženatým Michaelem (Ian Hendry), Carol, která se straní mužů a lidí vůbec, pracuje jako manikérka. Když Helen odjede s milencem k moři, přestává se její osamělá sestra kontrolovat: omluví se z práce pro nemoc a uzavře se ve svém bytě, soužená hrůznými sexuálními sny...
Režisér Polanski vytváří hororovou studii mentálního rozpadu osobnosti dívky, zatížené sexuálními zábranami. Snímek, který u nás nebyl nikdy uváděn (leda výjimečně v Ponrepu pod názvem Ošklivost), obsahuje drastické sekvence násilí a děsu, nikterak je však nekomentuje a neanalyzuje: kamera zachycuje děj tak, aby divák vnímal obraz z úhlu pohledu labilní Carol, a tak se stávají její hnus a samota také jeho hnusem a samotou. Šílenství se ve filmu nejeví jako osud jedince, nýbrž jako choroba celé společnosti. Film, který napsal sám Polanski se svým dvorním scenáristou Gérardem Brachem, získal na MFF v Berlíně 1965 Stříbrného medvěda. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (227)
Vedle tohoto filmu jsou Hitchockovi horory (viděl jsem Psycho a Ptáky) jen povrchními kuriozitami ze sekce "pro pamětníky", jakkoli dobově mistrovskými. Jak geniálně a působivě spojuje Polanski extrémní napětí, hrůzno, vyšinutost a náhled do freudovských hlubin jisté osoby! Jak provokuje svou hrdinku. Proč je její odpor tak chorobně vybičován? Ten film mohl stejně dobře skončit nějakou její sexuální orgií a bylo by to zrovna tak uvěřitelné. Podobně jako v Herzově Spalovači mrtvol (aniž bych oba filmy připodobňoval v jiných aspektech) v Repulsion nelze rozeznat hranici mezi "normálností" a "šílenstvím". V obou těchto filmech je to právě nenápadná spirála "monoaspektuální" vyšinutosti, vedoucí do naprosté katastrofy, která nám nedovoluje říci si "ještě že jsem normální". Nejde o to, že navenek není nic poznat. Jde o to, jestli "normálnost" není vždy už potenciálním šílenstvím, jestli šílenství není něčím normálním. Na tom nic nemění, že si Polanski vybírá zcela určitou diagnostikovatelnou patologičnost. Co se v hrdince a hrdince děje, to se děje naprosto normálně, to jsou jen určité aspekty dobově možného způsobu prožívání, jen "poněkud" vyšinuté přes míru. Myslím, že k interpretaci Carol, stejně jako Kopfrkingla, by se dal napsat dosti dlouhý esej a přesto by ani v jednom případě nebylo možno provést jednoznačný závěr. A jak technicky, obrazově, zkrátka "filmařsky" Polanski svou látku podává - ukazuje se jako skutečný mistr. Doporučuji druhý odstavec zdejšího "oficiálního textu distributora", který říká to, co mně se nedaří artikulovat. ()
Filmařské kvality i úmysly nezpochybnitelné, ale k vysoce sugestivnímu zážitku má Hnus pořád daleko. V neúprosné subjektivizaci vůči hlavní hrdince podobně laděné jako pozdější Rosemary, která ale měla vynikající Miu Farrow, zajímavé vedlejšáky a emocionálně silný, perfekcionisticky gradující vývoj. Repulsion má sice krásnou, ale herecky nemotornou Deneuve, a bezpochyby vynalézavou režii, která však nedokáže zcela zastínit šíleně zdlouhavou expozici a sám o sobě rutinní námět. Druhá půlka je ovšem zásluhou nepříjemné zvukové stopy a enormně sílícího pocitu mentální i fyzické izolace, vyvolané zmíněnou subjektivizací a promyšlenou prací kamery ve vztahu k bizarnímu prostředí, vskutku silnou filmovou zkušeností, kterou zpod kůže jen tak nevyškrabete. Škoda, že si takovou úroveň nedrží Polanski celou dobu... 70% ()
Šedesátky psychologickým thrillerům a horrorům docela fandily. U těchto příběhů jde často o to, zda se na ně příjemce dokáže naladit. Pravdou je, že byť má Hnus zajímavé scény a Catherine předvádí hodně dobrý výkon, já se na něj naladit úplně nedokázal. 101 hororů, které musíte vidět, než umřete 95/101 ()
Repulsion je prvni film z Polanskiho paranoidni bytove trilogie, ktery se pravem radi do Polanskiho osobni TOP5 a na podruhe musim docenit krasu tohoto skvostu maximalnim hodnocenim. Dokonale zobrazena paranoia a mentlani propad do hlubin silenstvi nadherne Catherine Deneuve, kterou je tezke si v tomhle filmu nezamilovat. Skvela atmosfera. 9/10 ()
ROMAN POLANSKI, HNUS (1965). CATHERINE DENEUVE SAMA DOMA. Černobílá hrůzostrašná historka o světle a stínu. ___ Carol, váhavě, bez zjevného cíle, kráčí ulicí. Zvědavé oko kamery z neuctivé vzdálenosti nervózně zkoumá její duchem nepřítomný pohled. Obraz se jemně pohupuje v rytmu jejího kroku. Bez dechu sledujeme neznatelné záchvěvy – tváře i rozpuštěných vlasů. Vše podbarveno nervními jazzovými tóny, Sirénami chaosu dění uvnitř londýnské City. Elektrizující, napjatá atmosféra naznačuje, že postačí jediný nepatrný zádrhel, a 'cosi' exploduje. ___ Vypozorovali jsme tolik, a přece nejsme o mnoho moudřejší, v čemž se nelišíme od naivních mužů, kteří se s Carol setkávají. ___ Carol má v sobě pramálo z Evy. Ženy, kterou by muž mohl posvém ovládat. Nedaří se to ani divákovi. V Carol se v podání podmanivé, mladičké Deneuve Polanskimu daří vyvolat napovrch ducha nespoutané Lilith – (apokryfní) první ženy Adamovy. "Nechci ležet pod tebou“. Hrdé ženy, kterou Starozákonní Bůh - po té, co si na ní uražený Adam postěžoval "výše" - zatratil a vyhnal. Žena, která je odjinud. To proto ten nepřítomný pohled. ___ Kus téhle Lilith (na just!] zůstal v každé jedné z Vás. Znáte ji dobře. „Posvátná děvka“ uvnitŕ Vašich těl, co si bere, co chce. Co odmlouvá. A křičí: Tak dost! Co muže zpraží jediným pohledem. Nebo v jediné vteřině sežehne plamenem vášně… Téhle nepokořené ženě vzdává Polanski svým filmem hold.___ Svědčí její nepřítomný pohled o počínajícím šílenství? Tuze morální kategorie. Slovo, kterým lze lhostejně přikrýt cosi, co je jiné povahy. Lilith v těle Carol je především sama. Cizinka. Nepochopená. Příliš krásná pro svět vezdejší. Sama v anonymním, rušném, odcizeném městě. ___ Střevíce ležící uprostřed pokoje. Nesebere. Neuklidí. Už tu stejně není nikdo, kdo se dívá. Samota se mění z metaforické ve faktickou. Ostentativní mlčení. Zatažené závěsy oken. Čas odplývá.Kam asi...? Carol poprvé v životě dělá, co chce. A taky nedělá, co se jí nechce. A blíží se umanutě k bodu, z něhož již není návratu… ___ Jak říká Michel Tournier: druzí lidé jsou jako majáky, které kolem sebe vytváří světelné ostrůvky. Co se stane se světlem a všemi jeho myslitelnými odstíny, když tu „ti druzí“ nejsou? Kam tohle světlo nedopadá, tam vládne bezedná noc. Pak neživé věci ožívají. V zrcadlech se zjevuje, co není. Černá a bílá. Světlo a stín. Ostré surreálné záběry z neočekávaných úhlů. Atmosféra budovaná z nespatřeného. Promlouvá, co je mimo záběr. Umlčovaná zvuková stopa evokuje snový, halucinovaný charakter prožívání. V této fázi se filmová "řeč" proměňuje v dokonale sehranou symfonickou skladbu. Nikdo se nedívá. Bůh by mohl. Kdyby se uměl zastydět... ___ Post scriptum: Ještě teď si vzpomínám, jak jsem za velkou louží na ten film zíral v rámci výuky poprvé. Jako tele na nový vrata. Kladl jsem si spoustu nesmyslných otázek, a nenašel vůbec žádné odpovědi. Mezitím jsem něco málo prožil, a tentokrát už se skvěle bavil :) ___Hnus (1965) je první z trojice filmů ze 60. a 70. let, ve kterých Polanski prozkoumává domnělá (i reálná) ohrožení, jímž jsme vystaveni při pobytu ve městě, chtělo by se upřesnit: v městském bytě (Rosemary má děťátko (1968), Nájemník (1976)). Více o skvělém soundtracku: Chico Hamilton ( http://www.dougpayne.com/repulsio.htm ). ___ Ještě jedno post scriptum: Text věnuji všem nespoutaným ženám, co si i dnes udržují zvyk ke všemu čichat a naslouchat svým divokým instinktům.. … Zajímavé komentáře: Jeanne, Jordan. Komentář unaveného profesionála postiženého žalostnou slepotou: Djkoma. () (méně) (více)