Mlčení

Těžký film (a to jak interpretačně, tak pocitově), jdoucí až na dřeň (zatímco ohlodává fenomén odcizení). Měl-li bych se pokusit vystihnout podstatu filmu jednou větou, tak bych řekl, že - Bergmanovo "Mlčení" funguje jako ekvivalent absolutního neporozumění. Sestry Anna a Ester (symbolizující intelektuální a emocionální přístup k životu - film by tedy mohl na vyšší rovině fungovat jako metafora boje duše vs. tělo?) by k sobě nemohly mít dál; jeden se až diví, že spolu dokážou vydržet v jedné místnosti (co je probůh vedlo k tomu vydat se spolu na dovolenou? - že by chlapec? - jediný pojící prvek?). Film mapuje návrat domů (tedy k všednodennosti - možná že to údobí mezi svátkem a všedním dnem, ta nepostřehnutelná časová mezírka (existuje vůbec?) je časem, kdy jsou lidé nejautentičtější, kdy jsou nejvíc sami sebou; člověk se nezaměstnává hrou ani práci, má čas na sebe). Zatímco jsou nuceny čekat v cizí zemi (neporozumění je zde důsledně vetkáno do každé částečky filmu), jejich konflikt nevyhnutelně (a bolestivě) eskaluje. Nevadí-li vám hledět do otevřené rány, nesmíte "Mlčení" minout. 75% (29.03.2020)

Už som si myslel, že to pre mňa bude nejaké sklamanie, ale ak máte za sebou viac než desať Bergmanov, viete, že s jeho filmami je to ako s futbalovou jedenástkou, ktorá sa dá chytiť iba náhodou, ale kop už nie je náhodný, je buď dobrý alebo zlý. Nejestvuje dobrý a zlý Bergman, iba Bergman dobre a zle pochopený. Ak divák nie je schopný vnímať taký film alegoricky, rozhodne ho nemôže doceniť. Mlčanie je pre mňa podobenstvom s personifikáciou Svedomia ("Idem preč." "Choď, ak ti to svedomie dovolí."). Bergman sa ako Škandinávec bohato inšpiruje nórskou drámou (Ibsen, Bjornson) a nórskym maliarstvom (Munch, Christian Krohg a i.), ktoré sú väčšinou naturalistické. Tieto podnety však spracúva tak, že naturalizmus zostáva na povrchu a zmetie každého, komu sa nechce rozmýšľať. Bergman je stelesnenie moderného filmu, čo možno dobre ilustrovať napr. na zobrazení Krista v umení - Kristus v starom umení je Kristom, v modernom a súčasnom umení zďaleka nemusí ísť o náboženský obraz Krista. (14.07.2018)

Chladný, až astenický film, o dvou sestrách a jednom chlapci. Prý se má jednat o pohled chlapce na dění. Mám problém vlastně s obojím. Dění se příliš nekoná, což bych u takového filmu i dokázala pochopit. Ale z pohledu malého kluka tento film rozhodně natočen není. Nedívá se na svět romantizujícíma dětskýma očima, nevnímá nebezpečí, ani možnost dobrodružství, ale dokonce neřeší ani chlapcovy problémy. Film je zcela odpoután od svých postav. Odcizen je divákovi. Bohužel s tímto Bergmanovým filmem jsme se nepotkali. Připadá mi, že zde jinak vždy podmanivý režisér nabízí výkal na zlatém podnose skvělých hereckých výkonů, ukazuje nám ho ze všech stran a dává nám přičichnout. Ano, smrdí. Za umělecky nejzdařilejší považuji intermezza s liliputy, obzvláště jejich závěrečný pochod chodbou, kouřící a z placačky si přihýbající Sněhurka nemá chybu. Připouštím, že bych se obešla bez všech scén se sexuálním podtextem, především těch s incestním jednáním matky. (04.11.2020)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

V poslednom čase som zastávala názor, že filmy bez slov len za plynutia myšlienok sú veľakrát pôsobivejšie, hoci teraz sa tohto tvrdenia musím vzdať aj keď výnimka potvrdzuje pravidlo :) Bergmanove pokusy navodiť psychologickú úroveň svojich snímkov, sú skvelé a neustále tápanie v ženskej mysli ešte lepšie, ale tento film takmer unikol mojej pozornosti. Milovníci "mlčanlivého dusna" však musia byť určite nadšení, ja som však zostala viac-menej sklamaná. Bergmana som si obľúbila (konečne niekto pochopil, aká je ženská duša nevyspytateľná a vyžaduje si aspoň minimálnu pozornosť:), ale táto snímka ma nechala chladnou a nezachráni to ani ústredný motív zničených sestier umárajúcich sa vo svojej ťaživej osamelosti, ktorý by diváka v ich žiali najradšej utopil tiež. Prvé sklamanie od Bergmana. (01.08.2008)