Mlčení

Proti svůdné plasticitě černobílého obrazu, která doslova svádí k ponoření, mistrně vedené kameře Svena Nykvista a jejích intimních vzdálenostech vně klece tísnivého ticha, proti dusivému oparu mlčenlivého konfliktu, v jehož epicentru je zásadní významovou jednotkou zjizvená sexualita, ba bestialita neschopnosti navázat smířlivý kontakt v šumu němého slovíčkaření stojí již prozaicky Bergmanova divadelní prkennost. Ta mne sice na jednu stranu specifickým způsobem dráždí, ale tím více mne odpuzuje a blokuje mi hlubší divácký zážitek. Film není divadlo, divadlo není film. Jiné světy, jiná pravidla hry. Zdá se, že cestu k absolutnímu pochopení a uchopení Bergmana budu muset nejprve hledat v literární sféře o něm pojednávající. Pak se uvidí... 3,5* (15.01.2009)

Přepsáno v lednu 2019. Mlčení je jedinečným dílem filmové estetiky v expresivním zaujetí pro objekt pozorovaného zájmu. Obrazové kompozice používají prostor i detail pro zvýraznění psychického stavu okamžiku, pečlivě nakládají se světlem a stínem, symbol se hrdě klaní, čas a místo jsou vzpomínkou i epitafem, osamělost lidské duše uprostřed života dostala své zřetelné křivky smyslnosti, odcizení a rozpadu. Pohyb se laská s vnitřním napětím s důvěrou v intimnost, éterické opojení tančí kolem gest niterného boje jedince. Osamělost je nutnou definicí nevyhnutelného a předurčeného, smrt je vládcem a jedinou jistotou života, krutost odcizení je povinností obranyschopnosti lidského organismu. Žena je obdivována, vyzývavě si zjednává pozornost, vlastní strach se zlosti nemilosrdně trestá v instinktivním pudu. Nevyzpytatelnost života otvírá svou existenciální náruč pochybností a předvádí svou nahou podstatu bytí. Hlavní postavou zásadní životní zkušenosti je Esther (velmi dobrá Ingrid Thulin), vážně nemocná intelektuálka a překladatelka. Osamělost je jejím osudem, smíření není ještě připraveno k poslednímu přijímání a staré pocity křivd po dálkách času ve strachu znovu a znovu v obraně bodají do starých i nových krvácejících ran. Svoboda je mžikem alkoholické bujarosti a pudu uvolnění, jediná nehynoucí jistota vábí strach z prázdnoty. Výčitky jsou prosbou o slitování. Druhou stranou odcizení je Anna (vynikající Gunnel Lindblom), mladší sestra Esther. Příchuti smrti se čelí zvýšeným apetitem po tělesnosti, frivolitě a zásadní revoltě. Na strach se zapomíná ve víření prožitků a v ostrosti rozhodných slov. Výčitky jsou prosbou o odpuštění a útěkem před nevybíravou skutečností. Důležitou postavou je Johan (velmi zajímavý Jörgen Lindström), malý Annin synek a tichý pozorovatel hrozivého mlčení života. Fascinace ženou zde dostává své psychoanalytické vyjádření, osamělost je součástí pochopení. Z dalších rolí: číšník a prostředek Anniny vzpoury a provokace tělesností (Birger Malmsten), svérázný stařec a ochotný zaměstnanec hotelu (pozoruhodný Håkan Jahnberg), či vedoucí varietního souboru trpaslíků (Eduardo Gutiérrez). Mlčení je vynikající básní existencialismu, obrazově úchvatné, pocitově podmanivé. Stav osamělosti a odcizení dostal svou stylovou definici. Panna Marie je modlou posvátné úcty ženskosti i pokušením smyslnosti v hříchu pomíjivého i věčného života. Panna Marie je rozpolcenost života. Film přináší velmi zajímavý umělecký prožitek. (03.06.2009)

Reziser Yngmar Bergman /Vargtimmen, Hamnstad, Leto s Monikou/ natocil vskutku vyborny film, kde ale vyrazne absentuje dejova linka. Rezisersky talent bergmana spozna diviak hned po prvych zaberoch a hoci sa pre niekoho v strede dostavi nuda, nie je to celkom tak. Skor ako nudu vidim osobne krasne odhalenie vzajómneho neporozumenia, casto az nenavisti a tazivu osamelost - ta je taziva vzdy. Yngryd Thulin bola skvela, zahrala to vskutku obdivuhodne. Vynimocne Bergman neriesi nabozenstvo, skor medziludske vztahy, silnu depresiu a problematiku tazivej samoty. Rezisersky talent je nepopieratelny - a jo Juraj Herz bol uz definitivne pre mna Spalovac svojho talentu 89 % (05.04.2016)

Ženská duše z pohledu dítěte. Malý chlapec obklopený matčinou péčí a jejími tvary sleduje se zájmem venkovní mužský svět - tanky. Je připoután k mateřské části ženské duše. Ale taky tu je ta druhá část ženy - duchovní, hledající přesah a bojící se smrti. Té zatím malý chlapec nerozumí a trochu ho děsí. K tomu ještě ta mateřská hebká část za zavřenými dveřmi dělá něco zvláštního v posteli s mužem, což se té duchovní části příčí. Když se nyní po letech dívám na Mlčení, říkám si, zda je toto sexuálně- duchovní rozpolcení ženy ještě dnes aktuální? Je Bergmanova analýza ženy pouze mužským pohledem, nebo je objektivně validní? Nebo jen Bergman pouze popsal vztah ke své matce, nic víc? No, diváci ve Švédsku kdysi vzali kina útokem, protože chtěli vidět prsa a sex. (09.12.2020)

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého. (28.02.2014)