Mlčení

Bez klíče. Bloudění. Blouznění. Nemožnost, neschopnost promluvy. Rty jsou sevřeny. V cizí zemi, není k nalezení, skutečná, společná řeč rodinné intimity. Bezúspěšné, bezútěšné jsou průniky do ní. Mystérium scén brání v anamnéze její identity. Stíny zalknuta, zanícená je duševní komnata. V ní nenápadně plápolá nenávratná temnota. Hoří a spaluje bytí - nebytí. (20.06.2018)

Bergman má absolutní cit pro kompozici a jeho intimní záběry, které pronikají do nejužšího soukromí hlavních postav, mají skoro až nadpřirozený účinek. Přesto, že se zpočátku filmu téměř nemluví, získá divák maximální přehled o psychologii obou žen o tom jaké uvnitř jsou. Intelektuálka a živočišná žena. To vše je zde řečeno v náznacích. Díky metodě špičky ledovce, kdy režisér jen nazančuje a neříká konkrétně vše co je pod povrchem, tak dostaneme velice komplexní a neohraničený obraz, do kterého pak volně vkládáme nové poznatky o obou ženách. Geniální. Tím, že film sděluje tak, málo se dozvídáme, mnohem více. Postava syna je kapitolou sama pro sebe. Jeho intimní vztah k tetě, vztah k matce, její spatření s milencem, chlapcova nevyspělost, to vše vytváří podhoubí, náznak něčeho, z čeho by mohla ale nemusela v budoucnu vyrůst nepřiměřená fixace na matku, až oidipovský komplex. Interpretací se nabízí nespočet. Podle mého Bergmanovi psychologický film sedí nejvíce. (10.12.2008)

Zatímco v počátcích své tvorby pojímá Bergman vážná témata s větší lehkostí i humorem, kolem šedesátých let přitvrzuje. Jeho filmařina se stává vážnější, je zacílená na rozpory lidské duše. Domunují vztahy převážně ve zvrácených polohách (Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Náruživost ...) Mlčení se odehrává v uzavřeném prostoru s minimem postav i děje. Není jednoduché proniknout pod slupku mlčení, hodně věcí zůstává nevyřčeno. Neznáme důvod ani místo pobytu, útržkovitá komunikace mezi oběma sestrami odhaluje jejich rozdíllnost a odcizení. Mlčení rozhodně není kousek pro romantický večer při svíčkách, vyžaduje velkou pozornost i životní zkušenosti a nedá se obsáhnout na první zhlédnutí. (18.09.2015)

Bergmanovy filmy si nepouštím často, ale většinou ve mne vyvolají silný, pohlcující prožitek. Zde jsem měl pocit, jako bych se přepadl o takových 12 let zpátky a ocitl se v poměrně děsivém snu chlapce. O noční cestě vlakem do naprosto neznámé krajiny, o nedorozumění a obrovské propasti ve vztahu k mámě. O bludném prostoru hotýlku, který veškeré pocity jenom stísňoval, ale naštěstí v něm byla nejen jedna hodná tetička, ale i svérázní trpaslíci, kteří jakoby přispěchali na pomoc. Sen smutný, místy nečekaně překvapivý, fascinující svými hlubokými okamžiky i nepříjemný svým prožitkem zároveň. Asi jako vůbec tento Bergmanův film, který není příliš optimistický, ale o to více podává osobitou výpověď, přičemž pohled na většinu dění ze strany chlapce hodně přidává na působivosti. Spousta emocionálně silných výjevů, nádherná umělecká stylizace a výborné herečky (což u Bergmana není rozhodně překvapením), celkově plný zásah. 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (28.12.2019)

Mé první setkání s Bergmanem (když nepočítám ne vlastní vinou nedokoukanou Sedmou pečeť) a jako klobouk dolů. Ono se v tom filmu tak nějak nic moc neděje, ale přesto jsem nebyl schopen odtrhnout oči... Místy depresivní, místy hysterické, místy dramatické, místy tak nějak nenuceně erotické, celkově skvělý zážitek nutící protáčet mozek na takřka plné otáčky..... (01.12.2008)