Mlčení

Kedysi som mal priateľku, ktorá mala sestru a tak trochu mi ich svojimi povahami Anna spolu s Ester pripomenuli. Bola s nimi stále sranda, mali sa radi, ale pri sledovaní Mlčania som ma dojem, že takto nejak by to s nimi o 10 rokov vyzeralo, ak by sa veci v ich životoch nevyvíjali správnym smerom. Určite im to neprajem. Toto je pridaná hodnota, ktorá vždy diváka poteší. Niečo, s čím režisér nepočítal. Postavy tohto filmu veľa nerozprávajú, pretože si nerozumejú, zato divák má potom možnosť sa viac sústrediť na vizuálne metafory, v ktorých bol Bergman majstrom a tento film ich ponúka tiež. Niekedy viac, niekedy menej zrozumiteľne. Zábery osovo symetricky rozdelené, aby vyjadrili polárnosť charakterov dvoch sestier a chlapec uprostred. Miznúca Anna zo svetla do tmy, skrývajúc sa pred Ester. Prekladateľstvo ako metafora túžby nájsť spoločnú reč. Tank ako predzvesť vojny, ktorá predstavuje neschopnosť túto spoločnú reč nájsť. Sestry si síce nerozumejú, to ale neznamená, že si s nimi a s Bergmanom nebudeme výborne rozumieť my ako diváci. (17.01.2013)

Príbeh dvoch sestier, ktoré sú natoľko odlišné, že aký taký vzťah medzi sebou udržujú iba vaka synovi jednej z nich, malému Johanovi. Dočkali sme sa výbornej psychologickej drámy, ktorá sa vďaka masturbujúcej žene dostala medzi kontroverzné filmy, nie úplne oprávnene. Avšak práve vďaka tomu som sa k filmu dostal ja a pozrel ho bez toho, aby som vedel, že patrí do komornej trilógie. To však z veľmi dobrého pocitu, ktorý film vo mne zanechal nič neubralo. Určené skôr náročnejšiemu divákovi. (07.04.2018)

Mé první setkání s Bergmanem (když nepočítám ne vlastní vinou nedokoukanou Sedmou pečeť) a jako klobouk dolů. Ono se v tom filmu tak nějak nic moc neděje, ale přesto jsem nebyl schopen odtrhnout oči... Místy depresivní, místy hysterické, místy dramatické, místy tak nějak nenuceně erotické, celkově skvělý zážitek nutící protáčet mozek na takřka plné otáčky..... (30.11.2008)

Maximálne intímne, "tiché" a zároveň nepríjemne depresívno-melancholické. Psychológia komunikácie a vzťahov, pri ktorej si Bergman pomáha množstvom symbolov. Jeden z "najťažších" filmov, čo som kedy videl a film, korý už druhý krát vidieť nechcem... Znáška pozitív na človeka za kamerou je nosením dreva do lesa, Nykvist bol skrátka fenomenálny! Silný zážitok... (11.08.2007)

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)