Mlčení

Bergman plný sexuality, zvrácenosti, liliputů, zlých emocí, umírání a to vše očima jednoho malého chlapce... Musím říct, že z tohoto Bergmana jsem skutečně nadšenej. Vizuální slast a myšlenkové utrpení v jedné cizí zemi, kde všichni mluví podivnou legrační cizinštinou. A já byl jen unešený tou tvůrčí potencí severského génia. (29.08.2010)

Príbeh komplikovaného vzťahu dvoch sestier sa radí medzi vrcholné diela švédskej legendy a súčasne európskej kinematografie. Vo svojej dobe pôsobil šokujúco pre svoju sexuálnu otvorenosť, no vidieť ho treba z odlišných dôvodov. Citovo náročný, pomalý, metaforický a neskutočne silný umelecký zážitok. 9/10 (07.12.2017)

Keď som videl Mlčanie po prvý krát, málo čomu som rozumel, iba som vnímal, že je to vážne zamyslenie sa nad problémami, ktoré sme vtedy nepoznali. Ľudia sa hrnuli na film, o ktorom počuli, že sú v ňom erotické scény, dosiaľ na plátne nevidené. A odchádzali sklamaní. Koho vtedy zaujímalo odcudzenie, keď dôležitejšie bolo žiť podľa málo modifikovateľného harmonogramu z jedného dielu Básnikov, zháňať nedostatkový tovar a odcudzenie vnímať ako výmysel ľudí, ktorí už od dobroty nevedia, čo robiť. A po pol storočí už vnímame odcudzenie, ako prirodzenú, normálnu formu niektorých vzťahov. Je to veľmi smutný film, ktorý dlhými zábermi, minimom deja a zvukov núti diváka zamýšľať sa. Kafkovsky absurdná situácia v neznámej rizikovej zemi, kde ľudia vravia nezrozumiteľným jazykom, v hoteli, kde okrem trpaslíkov je iba jeden prestarnutý zriadenec, sa vzťahy dvoch sestier vyhrotia, ako keby chceli kopírovať cudzosť a neprívetivosť krajiny. Vedel som, že obe Bergmanove dvorné herečky spoľahlivo zvládnu svoje party. Ale príjemne ma prekvapil chlapček, ktorý úlohu spojovníka medzi sestrami i obete ich nevraživosti zvládol excelentne. Nemal som problém pridať filmu poslednú hviezdičku. Nie preto, aby som demonštroval, že filmu rozumiem lepšie ako pred pol storočím, ale stále horšie, ako samozvaní bergmanológovia, ale preto, že filmu plné hodnotenie jednoducho patrí. (26.02.2016)

Přepsáno v lednu 2019. Mlčení je jedinečným dílem filmové estetiky v expresivním zaujetí pro objekt pozorovaného zájmu. Obrazové kompozice používají prostor i detail pro zvýraznění psychického stavu okamžiku, pečlivě nakládají se světlem a stínem, symbol se hrdě klaní, čas a místo jsou vzpomínkou i epitafem, osamělost lidské duše uprostřed života dostala své zřetelné křivky smyslnosti, odcizení a rozpadu. Pohyb se laská s vnitřním napětím s důvěrou v intimnost, éterické opojení tančí kolem gest niterného boje jedince. Osamělost je nutnou definicí nevyhnutelného a předurčeného, smrt je vládcem a jedinou jistotou života, krutost odcizení je povinností obranyschopnosti lidského organismu. Žena je obdivována, vyzývavě si zjednává pozornost, vlastní strach se zlosti nemilosrdně trestá v instinktivním pudu. Nevyzpytatelnost života otvírá svou existenciální náruč pochybností a předvádí svou nahou podstatu bytí. Hlavní postavou zásadní životní zkušenosti je Esther (velmi dobrá Ingrid Thulin), vážně nemocná intelektuálka a překladatelka. Osamělost je jejím osudem, smíření není ještě připraveno k poslednímu přijímání a staré pocity křivd po dálkách času ve strachu znovu a znovu v obraně bodají do starých i nových krvácejících ran. Svoboda je mžikem alkoholické bujarosti a pudu uvolnění, jediná nehynoucí jistota vábí strach z prázdnoty. Výčitky jsou prosbou o slitování. Druhou stranou odcizení je Anna (vynikající Gunnel Lindblom), mladší sestra Esther. Příchuti smrti se čelí zvýšeným apetitem po tělesnosti, frivolitě a zásadní revoltě. Na strach se zapomíná ve víření prožitků a v ostrosti rozhodných slov. Výčitky jsou prosbou o odpuštění a útěkem před nevybíravou skutečností. Důležitou postavou je Johan (velmi zajímavý Jörgen Lindström), malý Annin synek a tichý pozorovatel hrozivého mlčení života. Fascinace ženou zde dostává své psychoanalytické vyjádření, osamělost je součástí pochopení. Z dalších rolí: číšník a prostředek Anniny vzpoury a provokace tělesností (Birger Malmsten), svérázný stařec a ochotný zaměstnanec hotelu (pozoruhodný Håkan Jahnberg), či vedoucí varietního souboru trpaslíků (Eduardo Gutiérrez). Mlčení je vynikající básní existencialismu, obrazově úchvatné, pocitově podmanivé. Stav osamělosti a odcizení dostal svou stylovou definici. Panna Marie je modlou posvátné úcty ženskosti i pokušením smyslnosti v hříchu pomíjivého i věčného života. Panna Marie je rozpolcenost života. Film přináší velmi zajímavý umělecký prožitek. (03.06.2009)

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého. (28.02.2014)