Poslední noc v Soho

Edgar Wright si zase zkusil jiný žánr. Tentokrát je to lehce ponurý thriller s nádechem 60. let. Hned mě napadlo přirovnání k Černé labuti, kterou moc nemusím. Taky místy nevíte, co je pravda a co ne. Film vypráví o mladé Ellie, která se v Londýně snaží stát módní návrhářkou. Začne mít vize z minulosti o jedné záhadné dívce a nemůže se jich zbavit. Snaží se vypátrat, co se s ní stalo. Díky tomu se dostane na temná místa a ohrozí tím svůj vlastní život. Celá ta stylizace do 60. let je sice pěkná, ale zbytek už mě tolik nebavil. Zachraňuje to až konec. Taky to má výrazný hudební podkres jako většina Wrightových filmů. "To je ale sladké jméno." (01.12.2021)

Edgar Wright se podivných, provokativních filmů nebojí a stále se snaží někam posouvat. S Baby Driverem po Cornetto trilogii ubral na humoru a zůstal u podvracení žánrových vzorců, výsledkem však byla hezky natočená průměrnost, která se vám po skončení filmu vykouří z hlavy. A s Poslední nocí v Soho je situace velmi podobná. Wright vychází z klasického příběhu o nevinné dívce, která se přestěhuje do velkoměsta a ocitá se v pavučině jeho temných sil, na niž reaguje únikem do snového světa – jenž se však nevyvíjí úplně optimálně. Wright samozřejmě stále výborně vypráví obrazem, dovede pečlivě zvolit soundtrack (tentokrát ve stylu 60. let) a je vidět, že má předlohy dobře nakoukané. Thomasin McKenzie už poněkolikáté přesvědčuje o svém talentu a Anya Taylor-Joy si roli vrstevnaté femme fatale zjevně užívá. Oproti částečně podobnému Neon Demonovi se však Wrightův civilizační horor rozhodl nespoléhat na přílišnou otevřenost, a tak během nadměrné, bezmála dvouhodinové stopáže nakonec divákovi všechno vysvětlí až do úmoru. Ze směsi nápadů a podnětů pak zůstane dojem, že Wright sice umí točit, ale pro vstup mezi nejvyšší režijní extratřídu mu stále něco chybí. (06.11.2021)

Křečice v noční košili hledá v londýnských uličkách vlivného vizážistu a stylistu, aby mohla vyřešit záhadu svých snových retro vizí. Mladá venkovanka chce být módní návrhářkou a za tímto účelem přijíždí studovat do Londýna, kde si pronajme pokoj v domě postarší ženštiny, ve kterém se nepořádaly jen příjemné čajové dýchánky. A posléze začne mít nevysvětlitelné vize z dávné minulosti, konkrétně z šedesátých let minulého století, kde střetává neznámou atraktivní blondýnku, která rovněž touží po kariérním rozvoji. Během filmu se nabízí hned několik možností, jakou cestou se film hodlá ubírat, případně jakou psychickou poruchou či újmou trpí hlavní mladá představitelka. Ve hře je rozdvojená osobnost, schizofrenické hrátky, nevylučují se ani vize ze záhrobí, v neposlední řadě může jít i o rozpad osobnosti bez labutě a zjeví se i nějaký ten démon, ovšem bez Windinga Refna. Film má na to dvě hodiny a rozhodně nikam nepospíchá. První hodina je docela vlažná. Z upjaté venkovské dívky je rázem žena, kterou by mohli kontaktovat porno producenti, stačilo jen vykouzlit si na palici pěstěnou blond hřívu a trochu změnit šatník. Thomasin McKenzie opravdu nikdy nebude kandidátkou na žhavý kalendář roku, ve své roli ale celkem byla zapamatovatelnou. Od sexy křivek je zde její kolegyně Anya Taylor-Joy, vesměs také hnusná, ovšem pochvalme vizážisty, že za tři hodiny útroby vizážistického studia vyplivly něco pro oko akceptovatelného. Šlo hlavně o to, jak příběh těch dvou hnusek zdárně propojit, v závěru dodat, pokud možno, smysluplné vysvětlení a také finálně diváka napnout a dodat i krvavé manévry. Naprosto odstrašující sekvence byly ty, v nichž se zjevovali mrtví pánové. Něčím tak nepovedeným nedisponuje ani pokleslá béčková kategorie hororů. Mně to přišlo prudce směšné. Edgar Wright ovšem není nikterak špatný režisér, velmi kvalitně se umí ohánět vizuální stránkou filmu, která je oslnivá a výpravně taktéž v ničem nezaostává. Rozhodně se jednalo o dost zásadní složku. Naivnost příběhu, jeho atmosférické pnutí a zároveň jeho neproniknutelnost byla velmi příjemná kombinace. Film obstojně fungoval v rovině detektivní, hororové sekvence byly místy slabší a místy vytříbené, ovšem je nutno ocenit zejména práci s nožem, kdy žádný z detailů nebyl skryt. Není to film, který bych si okamžitě zopakoval, a rozhodně jsem to čekal hororovější, určitě se však jedná o poměrně svěží temnější jízdu, která divákovi umí zahrát na nervy tím správným napnelismem. 7/10 (29.11.2021)

„Prý je to, asi jako když jde krásná dáma v plesových šatech anebo v báječném kožichu, všichni přihlížející jsou paf, a ona přitom šlápne do hovna." Až budou mé děti někdy popisovat, jaký zážitek jsem si odnesl z Last Night in Soho, bude to vypadat asi takto. Prostě pumprdentlich... Jasně, záměrně přeháním, ale tento „pojem" Oty Pavla se mi vybavil hned po odchodu z kina. Řemeslně odvádí Wright skvělou práci, herecké výkony stojí za to a hudební čísla jsou dokonalá, ale zbytečně doslovným koncem se hrozně podráží. Na jednu stranu tedy vím, že si to tu čtyřku zaslouží, ale na druhou se stále nejsem schopný přenést přes konec, který je sice v mnoha ohledech správně podvratný a nečekaný, ale zároveň svým podáním neuvěřitelně nucený až odfláknutý. „Prostě tam hodíme několikaminutový dialog, kterým to všechno co nejjednodušeji vysvětlíme i tomu, komu to pořád ještě nedošlo." A je to zejména tento problém, který v mých očích z Poslední noci v Soho dělá jednohubku, která vyšumí a nebude rezonovat tak, jak by mohla. Jednoduše něco, co už znovu vidět nepotřebuji. Což je škoda. Pohrát si v závěru trochu více se scénářem, a hned by to vypadalo úplně jinak. (03.11.2021)

Edgar Wright si natočil takovou svou antitezi k idealizované utopii snímku Tenkrát v Hollywoodu a vytvořil film pro všechny ty lidi s hlavou v oblacích, kteří rádi sní o tom, jak by se jim žilo v jiné („lepší“) době. Ale ona každá doba má svá pro a proti. Poslední noc v Soho je horor spíše pro příznivce nápaditého vizuálního pojetí a pomrkávání po dílech minulých ve spojení s moderními trendy, bát se u něj ale rozhodně nebudete. Mně každopádně docela příjemně kápl do noty a baví mě si ho v hlavě zpětně vizuálně přehrávat. (02.11.2021)