Poslední noc v Soho

Poslední noc v Soho je film, který diváka zavede do víru šedesátých let v Londýně, kde se snoubí elegance s temnotou. Edgar Wright nám předkládá příběh plný barev, hudby a tajemství, který vás vtáhne do světa, kde se každý detail počítá. Thomasin McKenzie a Anya Taylor-Joy jsou jako Eloise a Sandie dokonalé. Jejich herecké výkony vás pohltí a nepustí. Wrightův film je jako labyrint, ve kterém se snadno ztratíte, ale nechcete najít cestu ven. Je to směsice nostalgie, strachu a obdivu, která vás nutí zamyslet se nad tím, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Poslední noc v Soho je film, který vás donutí přemýšlet, cítit a snít. Je to důkaz, že některé sny se mohou stát nočními můrami, ale i tak stojí za to jít za nimi. (26.05.2024)

Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80% (02.11.2021)

Křečice v noční košili hledá v londýnských uličkách vlivného vizážistu a stylistu, aby mohla vyřešit záhadu svých snových retro vizí. Mladá venkovanka chce být módní návrhářkou a za tímto účelem přijíždí studovat do Londýna, kde si pronajme pokoj v domě postarší ženštiny, ve kterém se nepořádaly jen příjemné čajové dýchánky. A posléze začne mít nevysvětlitelné vize z dávné minulosti, konkrétně z šedesátých let minulého století, kde střetává neznámou atraktivní blondýnku, která rovněž touží po kariérním rozvoji. Během filmu se nabízí hned několik možností, jakou cestou se film hodlá ubírat, případně jakou psychickou poruchou či újmou trpí hlavní mladá představitelka. Ve hře je rozdvojená osobnost, schizofrenické hrátky, nevylučují se ani vize ze záhrobí, v neposlední řadě může jít i o rozpad osobnosti bez labutě a zjeví se i nějaký ten démon, ovšem bez Windinga Refna. Film má na to dvě hodiny a rozhodně nikam nepospíchá. První hodina je docela vlažná. Z upjaté venkovské dívky je rázem žena, kterou by mohli kontaktovat porno producenti, stačilo jen vykouzlit si na palici pěstěnou blond hřívu a trochu změnit šatník. Thomasin McKenzie opravdu nikdy nebude kandidátkou na žhavý kalendář roku, ve své roli ale celkem byla zapamatovatelnou. Od sexy křivek je zde její kolegyně Anya Taylor-Joy, vesměs také hnusná, ovšem pochvalme vizážisty, že za tři hodiny útroby vizážistického studia vyplivly něco pro oko akceptovatelného. Šlo hlavně o to, jak příběh těch dvou hnusek zdárně propojit, v závěru dodat, pokud možno, smysluplné vysvětlení a také finálně diváka napnout a dodat i krvavé manévry. Naprosto odstrašující sekvence byly ty, v nichž se zjevovali mrtví pánové. Něčím tak nepovedeným nedisponuje ani pokleslá béčková kategorie hororů. Mně to přišlo prudce směšné. Edgar Wright ovšem není nikterak špatný režisér, velmi kvalitně se umí ohánět vizuální stránkou filmu, která je oslnivá a výpravně taktéž v ničem nezaostává. Rozhodně se jednalo o dost zásadní složku. Naivnost příběhu, jeho atmosférické pnutí a zároveň jeho neproniknutelnost byla velmi příjemná kombinace. Film obstojně fungoval v rovině detektivní, hororové sekvence byly místy slabší a místy vytříbené, ovšem je nutno ocenit zejména práci s nožem, kdy žádný z detailů nebyl skryt. Není to film, který bych si okamžitě zopakoval, a rozhodně jsem to čekal hororovější, určitě se však jedná o poměrně svěží temnější jízdu, která divákovi umí zahrát na nervy tím správným napnelismem. 7/10 (29.11.2021)

Jeden od Wrighta tak nějak očekává formu nad obsah. Zvláště ve snímku, který smáčí obě nohy ve vodách gialla, lynchoviny a šedesátkách. Možná bych nečekal až tak velké rozkročení mezi echt vyňuňanou formou a vyprázdněným obsahem, ale co už. Mnozí toto dohánějí podmanivě uhrančivou haluzní atmosférou. Wright v první polovině místy též. A byť to není bez zaškobrtnutí, tak rozhodně má na čem (a především na kom) stavět... Nebýt toho, že se rozhodl tam přeci jen nějaký obsah ve druhé polovině postupně začít roubovat. Čímž to posílá do kopru. Tuplem pak během závěrečné dvacetiminutovky, která je až nechtěně směšná. Na celém otřesném finále je pak nejvíce fascinující, že ho během něj zrazuje již i ta jinak vypiplaná prvotřídní forma. (03.11.2021)

Start byl svěží, milý, energický, herecky suverénně uchopený novozélandským talentem Thomasin McKenzie. Čekal jsem, že žánrově Edgar Wright nezůstane na jednom místě, jakmile se ovšem ocitneme v sexy retru, moje nadšení paradoxně klesalo. Wright nám znovu připomíná, kdo byl jeho vzorem, a ačkoliv předvádí solidní plejádu řemeslných nápadů, prostě bylo toho převlékání kabátů až příliš. Talentované studentce módy by mohli mnozí tenhle pronájem v jedné z londýnských uliček závidět. Neony jí opakovaně připomínají, že za divokým životem ve velkoměstě stačí sejít pár schodů, nicméně Eloise je tiché děvče z anglického venkova, navíc stále se vyrovnávající s dobrovolnou smrtí matky. A jakmile se každý večer uchýlí ke spánku, rozjíždí se thriller s prvky fyzického hororu. Ze snaživé zábavy s pečlivě zvolenou hudbou se stává cosi, co se naneštěstí rozpadá pod rukama. Navíc pár scén mělo podle mě zůstat na podlaze střižny, protože v téhle délkou přetažené podobě se to obzvlášť v divákově hlavě moc dlouho neohřeje. (27.11.2021)