Poslední noc v Soho

Edgara Wrighta mám rád. Je to takovej stylovkář. Točí žánrovky, umí je sestříhat, má to drive a díky tomu máte chuť na jeho filmy koukat opakovaně. To ale úplně neplatí v případě tohoto filmu. Tady si zřejmě trošku odfouknul. Ubral drive, ubral střih a pošetřil si to hlavně na ty scény z těch 60. let. Jakmile jste filmově tam, tak je to super. Jakmile tam nejste, je to ospalé až běda. Jediné plus, které si bez problémů udržel, je soundtrack. Ten je opět fantastický. (24.05.2024)

Tam kde Wan zazářil, tak Wright absolutně pohořel. Natočil sice vizuálně celkem zajímavou podívanou,  ale nudí tak neuvěřitelným způsobem, až z toho bolí kouličky. Co se napětí nebo strachu týče, tak jděte taky o dům dál, Wright si myslí, že strach vyvolá šedivými panáky a strašně přeboostěnou hudbou... doufám, že týpeček se bude od horrorů držet co nejdál, ty mu totiž opravdu nejdou. (11.11.2021)

Edgar Wright si zase zkusil jiný žánr. Tentokrát je to lehce ponurý thriller s nádechem 60. let. Hned mě napadlo přirovnání k Černé labuti, kterou moc nemusím. Taky místy nevíte, co je pravda a co ne. Film vypráví o mladé Ellie, která se v Londýně snaží stát módní návrhářkou. Začne mít vize z minulosti o jedné záhadné dívce a nemůže se jich zbavit. Snaží se vypátrat, co se s ní stalo. Díky tomu se dostane na temná místa a ohrozí tím svůj vlastní život. Celá ta stylizace do 60. let je sice pěkná, ale zbytek už mě tolik nebavil. Zachraňuje to až konec. Taky to má výrazný hudební podkres jako většina Wrightových filmů. "To je ale sladké jméno." (01.12.2021)

Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80% (02.11.2021)

Zatím zřejmě nejslabší Edgar Wright, ale určitě pořád minimálně zajímavý. Bavilo mě postupné budování děje, bohužel při zjištění pointy mé nadšení pro film opadávalo, rovněž mě moc nebavily výlety za Sandie. Nechápu z čeho plyne to nadšení že Anya Taylor-Joy je nějaký moderní sexsymbol. Pro mě tedy rozhodně ne. Závěr šokující tak akorát. No a pak se to celé vlastně uzavře. Příště prosím lépe pane Wrighte. 65% (08.03.2022)