Bratrstvo pěti

Spike Lee patří mezi nejvýraznější afroamerické režiséry, který si ve svých filmech pohrává se silnými tématy a často se vyjadřuje k problémům ohledně rasismu či satyrizuje americké problémy či rovnou mentalitu. Za zmínku stojí Jednej správně z roku 1989 či dva roky starý Black KlacKkKlansman. Jeho nejnovější film Bratrstvo pěti poté šel na Netflix a kinům se tak bohužel vyhne a hned na začátek je nutno zmínit, že to je škoda, protože by Leeově novince kino slušelo neskutečně. Hned poté se ale musí dodat, že to možná pro samotné fanoušci klasického kina není taková rána, protože se dá u Bratrstva pěti silně polemizovat nad tím jestli by byl kinozážitek u tohoto filmu tak silný, že by napravil dojmy. Od Bratrstva pěti jsem čekal klasickou Leeovu zprávu o rasizmu doplněnou zajímavým příběhem. Kamera Newtona Thomase Sigela je potom sice nádherná (po Vyproštění už letošní druhý Netflix, který má díky tomu v Sigelovi silnou kameramanskou ruku) a skutečně díky jeho záběrům by kino Bratrstvu pěti slušelo, jak jsem ale u právě Jednej správně či BlacKkKlansmana miloval Leeho vyprávění a jeho práci s charaktery tak jsem se u Bratrstva pěti v tomhle ohledu strašně trápil. Musím ocenit jednu věc a to fakt, že čtyři černošské americké veterány kolem kterých se točí hlavní zápletka ve flashbacích z Války ve Vientamu hrají jedni a ty samí herci. A to prosím bez CGI digitálního omlazení ala Irčan. Přesto je tahle na první pohled riskantní volba dosti funkční a i když je po důkladném pohledu jasné, že třem z hercům táhne na 70 let (Lindovi je 67 , Petersovi 68, Whitlockovi 65, Lewisovi 57) tak je to pořád lepší volba než šáhnout po digitálním omlazení či vlastně až zbytečném přeobsazení mladšími herci. Co se týče tohohle nápadu rozhodně palec nahoru, měl jsem jenom problém s tím, že na rozdíl od ostatních Leeho filmů jsem si hodně těžko hledal vztah k jeho postavám či prosazování jeho politických názorů. Leeho jsem vždy cenil za to, že se nebojí na diváka vybalit své politické názory a přesto je servírovat v duchu konzistentního filmového vyprávění. Zrovna u Bratrstva pěti jsem měl ale pocit, že tohle neplatí a politická stránka je tu přednější než stránka příběhu. Proto je důležité ve filmu zmínit, že je jeden z hlavních hrdinů Paul volič Donalda Trumpa. Ve finále mám poté z výsledného Bratrstva pěti dojem, že vznikl spíše film sloužící jako politické vyjádření než film se silným příběhem a silnými postavami. Jestli něco cením tak je to nápad s tím aby záběry z období Války ve Vietnamu měli formát 3:4 jako tehdejší průměrná americká televize. Tyto pasáže z minulosti se stali mými nejoblíbenějšími a ve finále jsem začal litovat, že jsem takhle nedostal pojatý celý film klidně i celý v tomhle formátu. ,, Štěk´´ Chadwicka Bosemana mimochodem stojí za to. Na zbytek castingu se určitě nedá nadávat a hlavní pětice je super. K těm postávám jsem si sice nenašel cestu, nesouznil jsem s nimi a bylo mi ve finále vlastně i asi jedno co se s nimi stane, výkon hlavní herecké pětice se ale určitě nedá kritizovat. Stejně tak potěšilo po dlouhé době vidět Jeana Rena a slušně se zde předvedl i Paul Walter Hauser, který se ale zase v menší roli více předvedl právě v BlacKkKlansmanovi. Zatímco u BlacKkKlasmana má v závěru použití archivních záběrů smysl, zde je tak trochu navíc. Dosazení archivních záběrů v rámci vietnamských flashbacků sice dává smysl díky dokreslení atmosféry, někde je to ale přece jen navíc, především u konce. Těsně předním totiž film nabídne dostačující zakončení filmu, které vzápětí dorazí trochu nadbytečné použití poslední řeči Martina Luthera Kinga. Kingova důležitost se sice nedá upřít, jeho výskyt ve finále mi ale přece jen přišel trochu nadbytečný. Sluší se také zmínit, že i přes délku 154 minut ten film vlastně slušně odsýpá a má velmi slušné tempo. Ve finále tak skutečně zamrzí fakt jak moc komplexní by ten film očividně chtěl být, vyjede ale bohužel jen na půl plynu. Lee pořád dokáže o protagonisty pečovat, levelu takového Jednej správně to ale nedosahuje. Zároveň se sluší zmínit, že si Bratrstvo pěti jde v rámci válečných filmů o Vietnamu (i když jde pouze o flashbackové scény) svou cestou a srovnávat ho s peckami jako Apokalypsa či Olověná vesta by byli pochopitelně strašně mimo. Oproti těmhle peckám ale Bratrstvo pěti jednoduše stejně neobstojí což je škoda, protože v tom scénáři skutečně zřejmě bylo něco z čeho se dá něco solidního natočit. Během sledování jsem netrpěl, zároveň jsem byl ale emočně zcela chladný což se třeba u mého sledování BlacKkKlansmana říct nedalo. A je to škoda. Dojde si Spike Lee za Bratrstvo pěti příští rok pro Oscara za nejlepší režii? Už jen kvůli aktuálně spuštěnému bláznovství kolem Black Lives Matter (ke kterému se mimochodem Lee hlasitě vyjadřuje) bych se tomu vůbec nedivil, zároveň si ale sluším zmínit, že by v takovémto případě došlo k stejné věci jako když si Martin Scorsese došel v roce 2007 pro Oscara za režii Skryté identity- Skrytá identita je super film a Scorsese v něm ze sebe jako režisér dostává svůj nejlepší ,, standard´´, po filmech jako Taxikář, Mafiáni, Mys hrůzy či Casino by si člověk řekl, že jde spíše o Oscara za zásluhy. To stejné by se v tomhle případě podle mně dalo říct kdyby si skutečně Lee došel pro režijního Oscara za Bratrstvo pěti. Lee sice nenatočil hrozný film, zároveň v něm ale mně chybí typická Leeho duše, která by správně dokázala skloubit své politické názory, postoje vůči rasismu či silné postavy a dokázat aby to vše najednou fungovalo. A zrovna tenhle tvůrčí pokles mně asi jako u žádného jiného filmaře v poslední době bolí právě u Leeho..... (12.06.2020) (méně) (více)