Reklama

Reklama

Hodina vlků

  • Švédsko Vargtimmen (více)
Trailer

Obsahy(1)

V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (137)

rawen 

všechny recenze uživatele

Nikdo mě předtím nevaroval že je to horror :) Nemám z toho filmu dobrý pocit, což je určitě dobře - typicky bergmanovská výpověď o lidském šílenství a "ženskosti" (nebo snad "matkosti"?) ženy. Cáká z toho beznaděj a zoufalství, na konci se Ullmanová obrací na kameru a člověk čeká nějaký závěr, závěr ale nepříjde! "je ještě spousta věcí k přemýšlení..." PS: parádní scéna je zhruba v půli filmu, kdy je jasné, že se všechno hroutí - malíř i jeho žena se vrací z "večírku", ona k němu marně hledá cestu, vítr ohýbá kmeny okolích stromků a ty vypadají jako vyzáblé nohy nějakého obrovského zvířete, ona mu utíká a pláče, on odchází pryč a pak teprve přichází "titulek" Vargtimmen (Hodina Vlků) - dokonalé - 9/10 PS: na druhé shlédnutí opět mrazení v zádech ()

Litsarch 

všechny recenze uživatele

Brilantní, surově šílené, ale neskutečně těžké. Mé první střetnutí s Bergmanem nemohlo skoro dopadnout lépe. Bergman vede Ullmann a Sydowa před kamerou ukázkově a to tak, že oba před ní naprosto září až excelují. Dívat se na ně je psycholická nádhera, kterou ještě umocňuje Nykvist za kamerou, se kterým se také střetávám poprvé. Neskutečně hluboké a silné dlouhé záběry se mu povedly dokonale. Nicméně nejvíce mě chytla první večeře v zámku a následně scéna v knihovně. Celkově je snímek excelentně zahrán, napsán, zrežírován a natočen. Vargtimmen je pomalá, emocionální, psycho bomba. ()

Reklama

mchnk 

všechny recenze uživatele

Jednoduše___Bergman si podobný styl vyprávění ve své době již mohl dovolit. Jeho zhmotnění imaginární reality je hodno jen podobně zkušených tvůrců. Složitě___Umělec. Necítí se tak, ale v hloubi duše mu dělá velmi dobře, když si to o něm lidé šeptají. Jeho forma umění ho ovšem ničí. Postavy v jeho obrazech ožívají, aby mu připomněly, proč vlastně vznikly. Nechtěný pohled na vlastní nejtemnější potřeby musí dovést k šílenství každého. Umělcova žena___Promlouvá s divákem. Postupně usychající krása je nakonec plně pohlcena černou hodinou. Vzdoruje všemožnými způsoby, ale vlků je hodně. Zahlcují ji slovy, ve kterých není nic, jen prázdnota. Alma bojuje o znovunaplnění smyslu svého života. Dítě___Bergmanův nevyřčený happy end, i když použít tento výraz je v tomto případě skoro až nevhodné, ale jelikož mne režisér i v tomto filmu místy upřímně rozesmál, tak neodolám. Osobně bych to za horor nepovažoval, v žádném případě jsem se nechtěl "bát". Namísto strachu divák dostane notnou dávku těžkého psychologického dramatu, který je podpořený vynikajícím psychedelickým hudebním doprovodem v nejvypjatějších scénách. ()

JohnMiller 

všechny recenze uživatele

Ešte kým začnem, rozoberať obsah tejto snímky, tak musím podotknúť, že ma celkom prekvapil fakt, že to nakrútil režisér Ingmar Bergman, od ktorého som videl iba plytkú drámu Leto s Monikou. Keby som to mohol prirovnať k nejakému literárnemu dielu alebo radšej autorovi, povedal by som, že to má výrazné črty Edgarda Alaina Poea. V podstate sa dej odohráva v pomerne romanticko gotickom, prostredí takmer opusteného ostrova, kde sa párik manželov symbolicky ukrýva pred psychickou poruchou muža a maliara v jednej osobe. Jeho myseľ vidí prízraky ktoré sa mu zobrazujú v snoch, takže aj so svojou ženou cez noc nikdy nespia. Popri týchto prebdených večerov muž často rozpráva neuveriteľné a snovým oparom zahrdúsené historky s ktorých ani samotná žena, ktorá ho už pozná dlhé roky, nedokáže určiť či ide o pravdu alebo klamstvo, či nebodaj pseudo-pamäť. Ono tieto všetky subjekty znejú nesmierne pútavo ale vo výsledku ide o veľmi pomalú, nemastnú-neslanú drámu, ktorá ma po väčšinu času nudila. Posledných 20 minút stojí za pozornosť. Tam sa tie snové surrealistické výplody fantázie miešajú z realitou a vzniká, aspoň na moment, pocit riadneho mindfucku. Ale koncept ako celok ma rozhodne nebavil Kvalitu tom vidím aj cítim ale nezaujalo ma to tak, ako som od toho očakával. ()

dwi 

všechny recenze uživatele

Na Bergmana poměrně vypjatě experimentální tónina vyprávění dopadla až nestoudně dobře. Snová atmosféra s podmanivými obrazy "opuštěného ostrova", mystická linka všudypřítomných démonů a v tom vztah dvou lidí. Vztah zbavený vášně, ale o to intimnější (alespoň zpočátku). Skutečnými hlavními postavami je zde prakticky jen manželský pár. Johan - malíř procházející vnitřní krizí a stále více sužovaný zosobněnými démony strachu a citlivá Alma - spojená se svým manželem natolik, že i ona dokáže nahlížet do temně snových rovin. Bergman natočil poměrně dosti netradiční příběh s hororově-surrealistickou atmosférou, která má znázornit, ale především zobrazit démony neurózy i s jejich přesahem do skutečnosti. Pro mě osobně jeden z nejkrásnějších švédských filmů. ()

Galerie (21)

Zajímavosti (6)

  • V úplně první verzi snímku měli být diváci na začátku svědkem režisérova tvůrčího procesu, ale sedmiminutovou scénu nakonec Bergman odstranil. (Hans.)
  • V roce 1968 měly premiéru hned dva Bergmanovy filmy, Hodina vlků a Hanba, k nimž v listopadu 1969 přibyla Náruživost. Vzhledem k touze filmových kritiků shlukovat režisérova díla do sérií bývají tyto tři tituly vnímány jako „ostrovní trilogie“. Ingmar Bergman snímky realizoval na ostrově Fårö, často s využitím vlastního domu, který si postavil na pozemcích objevených při natáčení Persony (1966) a ve kterém v roce 2007 zemřel. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Původní scénář k filmu z roku 1964 nesl název „Kanibalové“ a byl zamýšlen jako drahý monumentální velkofilm. (Hans.)

Reklama

Reklama