Hodina vlků

Skoro všetky Bergmanove filmy som videl približne v rovnakom období, a toto je film, z ktorého si pamätám najmenej. Zrejme je to neuchopitelnosťou deja, a ide skôr o film, ktorý si tvorca natočil viac pre seba ako pre diváka. Ale mám chuť si ho ešte niekedy pozrieť. Hodnotenie je veľmi relatívne. Videl som znova a musím zopakovať, že tento film je sebestredným umením. Nie je to ale vôbec kritika, iba fakt a upozornenie pre divákov, túžiacich po silných emóciách a katarzii, Vargtimmen je úplne iný typ umenia. (09.08.2009)

První půlka (snad na vteřinu přesně) je děsná. A tím nemyslím děsivá. Totálně nudná, absolutně prázdná a o ničem. Vrcholem této části snímku (a možná i v pozitivním smyslu) je ta dokonale promarněná minuta nad hodinkami. Minuta ničeho. Je nesnesitelná, o to ale docela vtipná a pro Bergmanovu tvorbu celkem charakteristická. V druhé půlce ale režisér (konečně!) taky rozjel hudební koncert a seriózní napětí. Nejde si nevšimnout, že v profilu Hodiny vlků je jako jeden z žánrů uveden "horor". Bylo by samozřejmě naivní čekat něco klasického, obludu nebo masového vraha, celou dobu jsem se ale opravdu BÁL toho, že žádné hororové prvky nepřijdou a bude to zase typické (a už po pravdě dost okoukané) komorní drama v chátrajícím baráku, kde maj všichni depku a mluví do kamery. Naštěstí se po výborném flashbacku (asi nejzáživnější části filmu) na útesu rozehraje slušný surrealismus a pár snad zvratů. Strach vám to nenažene, ale atmosféra ke konci povážlivě zhoustne. Avšak co se týče těch strach nahánějících scén, v těch zatím pro mě vede režisérův o deset let starší snímek Tvář, kterému možná pomohlo to, že jsem to od něj nečekal. (21.08.2007)

Jednoduše___Bergman si podobný styl vyprávění ve své době již mohl dovolit. Jeho zhmotnění imaginární reality je hodno jen podobně zkušených tvůrců. Složitě___Umělec. Necítí se tak, ale v hloubi duše mu dělá velmi dobře, když si to o něm lidé šeptají. Jeho forma umění ho ovšem ničí. Postavy v jeho obrazech ožívají, aby mu připomněly, proč vlastně vznikly. Nechtěný pohled na vlastní nejtemnější potřeby musí dovést k šílenství každého. Umělcova žena___Promlouvá s divákem. Postupně usychající krása je nakonec plně pohlcena černou hodinou. Vzdoruje všemožnými způsoby, ale vlků je hodně. Zahlcují ji slovy, ve kterých není nic, jen prázdnota. Alma bojuje o znovunaplnění smyslu svého života. Dítě___Bergmanův nevyřčený happy end, i když použít tento výraz je v tomto případě skoro až nevhodné, ale jelikož mne režisér i v tomto filmu místy upřímně rozesmál, tak neodolám. Osobně bych to za horor nepovažoval, v žádném případě jsem se nechtěl "bát". Namísto strachu divák dostane notnou dávku těžkého psychologického dramatu, který je podpořený vynikajícím psychedelickým hudebním doprovodem v nejvypjatějších scénách. (09.04.2016)

Here is the Thing: horor je ve své nejhlubší podstatě realistický žánr; monstrum (ať je jím vlkodlak, zombie nebo vraždící panenka) musí dodržovat určité zákonitosti. Může si je v některých případech přiohnout - být rychlejší nebo předvídavější, než oběť, případně využívat svých nadpřirozených schopností - díky čemuž získává navrch, ale to je tak vše. Bergman se takovému omezení obloukem vyhnul, jeho děsy využívají logiky snu (jakkoli v jiném duchu, než jak ji chápou surrealisté). Noční můře totiž uniknout nelze - oběť je v ní předem znevýhodněná, protože prostředí hraje proti ní (časové a prostorové zkratky, absence kauzuality). Ne, že by byl výsledek zákonitě děsivější... ale rozhodně je to osvěžující přístup. Výsledkem Bergmanova experimentu je spíš psychologická studie (jak už to tak u něj bývá), ale v jiném podání, než jsme zvyklí. Příjemným bonusem je samozřejmě brilantní Nykvistova geniální kameramanská práce, na kterou může člověk pět etudy do omrzení. (07.08.2018)

Patřičně drásavá a v nitru až bolestivá historka, která je nejsilnější právě v pohledech do kamery, v pochybnostech a v příběhu dvou lidí. Ti jsou živoucím příkladem několikrát zmíněné, potvrzované i zpochybňované teorie o párech, které jsou si tím podobnější, čím více času spolu tráví. Bohužel u toho ale nezůstane a ke konci se doskáče pomocí výjevů z černých můr, jak vystřižených třeba z Persony. Tím pro mě dosavadní duševní hloubka končí a zbytek filmu bledne v obrazech, které už jsem od Bergmana viděl jinde a lépe. (01.03.2024)